K-222: Nejrychlejší ponorka všech dob, která zůstala jen drahým a hlučným experimentem sovětských inženýrů
Foto: ronyzmbow / Depositphotos
Období studené války bylo logicky charakterizováno snahou obou soupeřících stran vyvinout takové zbraně a systémy, které by překonávaly obranu protivníka. Větší, silnější, rychlejší… o to šlo především.
Příběh sovětské ponorky K-222 nicméně ukazuje, jak ošemetné je někdy přílišné soustředění na jeden výkonnostní parametr. Ponorka K-222 sice lámala rekordy, ale současně se za ní táhla celá řada problémů.
Na konci padesátých let se v Sovětském svazu začalo debatovat o konstrukci ponorky, která jako by stavěla na hlavu veškerá pravidla, jež pro ponorky až do té doby platila. Logika uvažování sovětských plánovačů byla v zásadě následující:
Zkusme postavit ponorku, která by byla rychlejší než všechny ostatní. Ve skutečnosti bude tak rychlá, že bude schopná dohnat i svazy amerických letadlových lodí a následně na ně zaútočit.
Na papíře to sice vypadalo dobře, bylo ale jasné, že cenou za něco takového bude omezení dalšího významného ponorkového parametru: schopnosti operovat tiše.
Vývoj a konstrukci ponorky dostala za úkol loděnice CKB-16, známá spíše jako Sevmaš. V prosinci 1968 pak byla na vodu spuštěna 107 m dlouhá ponorka s výtlakem 5200 t, resp. 7000 t (na hladině, resp. pod hladinou). Její rychlost měla být 44,85 uzlu, tedy 83.06 km/h. Výzbroj ponorky zahrnovala čtyři torpédomety ráže 533 mm a protilodní střely P-70 Ametist. Energii pro pohon obstarával jaderný reaktor.
Ponorka byla zprvu označena jako K-162 a později přejmenována na K-222 ve chvíli, kdy se v roce 1978 připojila k sovětské Severní flotile. Zdánlivě se tedy jednalo o triumf sovětských inženýrů, neboť rychlost ponorky byla skutečně impozantní. Skutečnost je taková, že jako obvykle bylo i v tomto případě „něco za něco“ a ponorka měla celou řadu problémů, které prakticky znemožňovaly její bezproblémové nasazení.
Drahá a hlučná ponorka
Při vývoji bylo vše podřízeno dosažení rekordní rychlosti. To ale nevyhnutelně znamenalo, že ponorku je třeba odlehčit. Jak? Využitím titanu coby konstrukčního materiálu. Titan je však možné svařovat jen pod inertní atmosférou a ani to nejde zrovna snadno. Bylo potřeba pracovat ve skafandrech v prostorách a argonovou atmosférou a mnoho titanových plátů se při svařování poškodilo. Ponorka tak byla extrémně drahá.
Vysoké náklady se týkaly i vlastního provozu a údržby, neboť vysoké rychlosti vedly k většímu namáhání celé konstrukce. A aby toho nebylo málo, ponorka K-222 byla extrémně hlučná. To je pro ponorku zásadní problém, neboť je detekovatelná na velkou vzdálenost a vzdává se tím hlavní výhody jakékoliv ponorky: schopnosti operovat skrytě. V případě, že je s velkým předstihem detekovaná, protivník proti může vyslat své letecké síly apod.
Kariéra ponorky K-222 v Severní flotile ale nebyla dlouhá. Již v roce 1980 byl při díky chybě v průběhu údržby poškozen jaderný reaktor a ponorka zůstala odstavená. V roce 1988 byla definitivně vyřazena z aktivní služby a po roce 2010 sešrotována.
Ponorka K-222 stále drží rychlostní rekord. To je ale asi to jediné, co jí lze připsat k dobru. Jako efektivní zbraň pro standardní využití selhala a ukázala, že slepý hon za rekordy je z hlediska reálného využití ponorky nesmyslný.
