Posádka jedné kánoe a dovoz oceli drasticky ovlivnily dobu kamennou na Novém Zélandu aneb Jak Maoři zahodili nefritové sekery
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Na počátku léta před více než tisíci lety překonal dobře zásobený katamarán s polynéskou posádkou z Cookových ostrovů nebo z Tahiti všechny nástrahy polohy a podnebí.
Nový Zéland totiž leží příliš jižně na pravidelné vanutí pasátních větrů jako na Havajských ostrovech, a ještě k tomu v bouřlivých vodách Tasmanova moře, navíc jižní polokoule nemá žádnou Severku, která by mořeplavcům nahrazovala stálý kompas. Katamarán přistál na severovýchodním břehu Severního novozélandského ostrova, přibližuje kniha Keitha Sinclaira Dějiny Nového Zélandu.
O prvních osadnících ostrovů jste si mohli přečíst v našem článku Prapředci Maorů, prvních kolonizátorů Nového Zélandu, byli pravděpodobně Tchajwanci. Přeplouvali tisíce km podle důmyslné navigace.
Během staletí následujících po prvním objevení Nového Zélandu se maorští předkové přizpůsobili prostředí tolik odlišnému od tropických ostrovů starého Hawaiki a zvykli si na ně.
Hawaiki je v polynéské mytologii původním domovem Polynésanů, než se rozptýlili po Polynésii. Vystupuje také jako podsvětí v mnoha maorských příbězích.
Populace lidí rostla, zvířat naopak
Počet Maorů se zvýšil z osazenstva možná pouze jedné kánoe až na sto tisíc. Obývali poměrně hustě pobřeží a břehy řek a jezer, ale zalesněné oblasti vnitrozemí poněkud řidčeji. Jak se během staletí Maorové stále více seznamovali s okolím a jak jejich osady a počet obyvatel rostly, měnilo se jejich okolí, ale změny nebyly katastrofické, i když dva z hlavních zdrojů bílkovin v době prvních staletí – velcí nelétaví ptáci a kolonie tuleňů při pevnině – byly zdecimovány nebo úplně zmizely.
Rozlehlé lesnaté oblasti, zvláště na Jižním ostrově, zničil oheň. Nový Zéland už nebyl tak docela nedotčenou a nepokaženou zemí, jak ji kdysi objevili jejich praotcové.
Postupný vývoj se změnil v raketový
Změny však byly postupné, ne tak radikální jako v době, kdy se zabydlovali zakladatelé kmenů. S příchodem Evropanů a jejich kultury následovaly pak opět drastické a náhlé změny prostředí. První velké změny způsobila ocel, dále brambory a vepři.
Ocel zlomila všechno
Není přehnané, když řekneme, citujeme z knihy Dějiny Nového Zélandu, že vliv oceli na technologii doby kamenné byl nesmírný, zvláště jedná-li se o zemi, kde mýcení lesů a zpracování dřeva je tak důležité. Pozorování přechodu od kamene k oceli na Novém Zélandu nejsou zaznamenána pravděpodobně proto, že byl tak rychlý.
(V horách na Nové Guineji, kde tato změna proběhla před pouhými zhruba 70 lety, byly kamenné nástroje odloženy okamžitě, jakmile byly k sehnání ocelové. A obchod s ocelovými nástroji zaujal přední místo na tradičních obchodních cestách ještě před navázáním přímých kontaktů mezi bělochy a domorodci.)
Maoři odhodili dosavadní sekery
Něco velice podobného se pravděpodobně stalo na Novém Zélandu. Kamenné tesařské sekery byly prostě odloženy, ale do té doby velice ceněné teslice ze zeleného nefritu se začaly přetvářet v hodnotné přívěsky na krk ve tvaru lidských postav, jejichž obrysy se vešly do tvaru původní teslice.
Greenstone, jade nebo maorsky pounamu je lahvově zelený minerál – polodrahokam, se kterým se setkáte pouze na Jižním ostrově Nového Zélandu.
Železo nade vše
Zpráva o výhodách kovu se rychle rozšířila. Když britský bavitel kapitán James Cook přistál u místa, kde do té doby bělochy neznali, žádali Maorové železo, ale nepoznali je, když jim bylo nabídnuto. Pozdější cestovatelé zjistili, že nelze nasytit velkou poptávku po železu a oceli ve formě velkých hřebů, z nichž se mohly vyrábět dláta a nože, po železu na teslice a sekery, a dokonce i po pásovém železu. Takové zboží nesmírně usnadnilo porážení stromů a opracování dřeva, což bylo na ostrovech zásadním zdrojem obživy, popsal začátek mladé historie Nového Zélandu Keith Sinclair ve své knize Dějiny Nového Zélandu.