Vyzkoušel jsem si práci revizora. Dnes raději zase řídím metro
Foto: Unsplash
více než 5 min
Tři roky jsem řídil metro, pak jsem si řekl, že chci změnu. Chtěl jsem víc kontaktu s lidmi, něco dynamičtějšího. Stal jsem se revizorem. Myslel jsem, že to bude příjemnější než sedět v kabině a sledovat koleje. Mýlil jsem se. Po šesti měsících jsem se vrátil zpátky za volant. A víte co? Nikdy jsem nebyl šťastnější.
Reklama
Změna, kterou jsem sám chtěl
Kabina strojvedoucího byl skoro můj druhý domov. Po třech letech denního stereotypu – stejné trasy, stejné stanice, stejný pohled na tmavé tunely – jsem začal mít pocit, že mi něco chybí. Kontakt s lidmi. Akce. Něco, co mě vytrhne z té monotónnosti.
Když se na nástěnce objevila nabídka na interní přestup k revizorům, neváhal jsem. Kolega Michal mi říkal, že jsem blázen. „Víš, co tě tam čeká? To není žádná procházka růžovým sadem,“ varoval mě o přestávce u kávy. Ale já jsem byl přesvědčený, že to zvládnu. Vždycky jsem byl v pohodě s lidmi, nikdy jsem neměl problém s komunikací.
Prošel jsem školením. Naučili nás, jak kontrolovat jízdenky, jak řešit konflikty, co dělat v případě agresivního chování. Všechno znělo logicky. V teorii.
První týdny v terénu
Začátek byl v pohodě. Většina lidí měla jízdenky, občas někdo zapomněl, zaplatil pokutu, omluvil se. Standardní provoz. Cítil jsem se užitečný. Měl jsem pocit, že dělám práci, která má smysl – chráním systém, aby fungoval férově pro všechny.
Pak přišly první nepříjemné situace. Mladík bez jízdenky, který mi začal nadávat. Žena, která tvrdila, že má tramvajenku doma a já jsem idiot, že jí nevěřím. Opilec, který se mi smál do obličeje a říkal, že na pokutu stejně nemá a občanku taky nemá. Naučil jsem se to ignorovat. Říkal jsem si, že to prostě patří k práci.
Ale něco se ve mně začalo měnit. Každý den jsem cítil, jak se mi svírá žaludek, když nastupuju do služby. Každý den jsem věděl, že minimálně jednou narazím na někoho, kdo mě bude nenávidět jen proto, že dělám svou práci.
Ten den v listopadu
Bylo to odpoledne, kolem čtvrté. Šel jsem s kolegyní Petrou kontrolovat spoj na trase B. Normální všední den, nic nenasvědčovalo tomu, že se stane něco výjimečného.
Ve voze seděl kluk, možná dvacetiletý. Mikina s kapucí, sluchátka v uších. Požádal jsem ho o jízdenku. Pokrčil rameny. „Nemám,“ řekl suše. „Tak vám vystavím pokutu,“ odpověděl jsem klidně, jak jsem to dělal stokrát předtím.
Vytáhl jsem blok, začal vypisovat. A pak to přišlo. Vstal, strčil do mě a začal řvát. Ne normálně, ale nahlas – řval jako smyslů zbavený. Že jsem zmetek, že on má problémy a já mu ještě přidělávám další.
Petra sáhla po vysílačce, chtěla přivolat pomoc. Vyrazil jí telefon z ruky. Pak se otočil ke mně. V jeho očích jsem viděl něco, co mě vyděsilo. Nebyla to jen zlost. Byla to prázdnota.
Chytil mě za bundu a praštil hlavou do mého obličeje. Cítil jsem, jak mi teče krev z nosu. Lidé ve voze zůstali sedět, nikdo se nehnul. Někdo natáčel mobilem. Nikdo nepomohl.
Co následovalo
Dorazila ochranka, chytli ho, policie, protokol, výslech. A já jsem musel k lékaři. Fyzicky jsem se dal dohromady rychle. Psychicky – to byla jiná.
Nemohl jsem spát. Pořád jsem před sebou viděl jeho obličej. Pořád jsem slyšel ten křik. Začal jsem se bát chodit do práce. Každý člověk bez jízdenky byl potenciální hrozbou. Každý pohyb, každý zvýšený hlas – okamžitě jsem byl v pohotovosti.
Petra mi volala, ptala se, jak se mám. „Vrať se, potřebujeme tě tady,“ říkala. Ale já jsem věděl, že nemůžu. Nemůžu se vrátit k práci, kde každý den riskuju, že mě někdo napadne jen proto, že dělám své zaměstnání.
Manželka to viděla. „Změnil ses,“ řekla mi jednou večer. Měla pravdu. Nebyl jsem sám sebou. Byl jsem nervózní, podrážděný, uzavřený. Práce, která mě měla naplňovat, mě ničila.
Návrat do kabiny
Zavolal jsem svému bývalému vedoucímu. Zeptal jsem se, jestli by byla šance vrátit se k řízení metra. „Jasně, vždycky máme místo. Kdy můžeš nastoupit?“ odpověděl bez váhání.
První den zpátky v kabině byl jako přijít domů po dlouhé cestě. Sedl jsem si na své místo, položil ruce na ovladače, podíval se do tunelu před sebou. Ticho. Klid. Žádné konflikty, žádné nadávky, žádné ohrožení.
Samozřejmě, monotónnost je pořád stejná. Pořád jedu stejné trasy, pořád vidím stejné stanice. Ale víte co? Je mi to úplně jedno. Radši budu dělat monotónní práci v bezpečí, než abych každý den riskoval zdraví.
Lidi si myslí, že revizor má lehkou práci. Že jen chodí, kontroluje lístky a vybírá pokuty. Netuší, co všechno to obnáší. Netuší, jak se cítíte, když vás někdo fyzicky napadne jen proto, že děláte svou práci. Netuší, jak je to psychicky náročné čelit každý den agresivitě, nenávisti, pohrdání.
Co jsem si z toho odnesl
Nelituji, že jsem to zkusil. Opravdu ne. Naučilo mě to spoustu věcí. Naučilo mě to respektu k lidem, kteří tuhle práci dělají dlouhodobě. Naučilo mě to, že ne každá změna je dobrá změna. A hlavně – naučilo mě to vážit si toho, co mám.
Dnes, když sedím v kabině a řídím metro, jsem vděčný. Vděčný za klid, za bezpečí, za to, že můžu dělat práci, která mě nenechává v noci bdít strachem. Možná je to monotónní. Možná je to stereotypní. Ale je to moje.
Občas potkám Petru na chodbě. Pořád dělá revizorku. Pořád se usmívá, pořád je silná. Obdivuju ji. Ale já už vím, že to není pro mě. A není na tom nic špatného přiznat si, že na něco nemám.
Trvalo mi šest měsíců, než jsem zjistil, že změna, kterou jsem chtěl, nebyla ta pravá. Že někdy je lepší zůstat tam, kde jste v pohodě, než honit se za něčím, co vypadá lákavěji. Zase řídím metro. A poprvé za dlouhou dobu se těším do práce.
pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.
