Miliony Čechů se dnes večer neodlepí od obrazovky. Nova vytáhne český poklad, který by už dnes nikdo nenatočil

V Hošticích je pořád rušno. Zatímco turisté hledají dům Škopkových a hospodu, kde se rodily legendární hlášky, obec si letos připomněla nedožité 90. narozeniny Heleny Růžičkové. Fenomén Slunce, seno totiž ani po čtyřiceti letech neuvadá.

Vesnice, která se stala českým Hollywoodem

Jsou filmy, které se stanou hitem. Pak jsou filmy, které zlidoví. A pak existuje Slunce, seno, jahody. Komedie režiséra Zdeňka Trošky z roku 1984, následovaná filmy Slunce, seno a pár facek a Slunce, seno, erotika, vytvořila něco, co se českému filmu podaří jen výjimečně – vlastní vesmír.

Zatímco jiné filmové lokace dávno upadly v zapomnění, Hoštice se proměnily v poutní místo. Lidé sem jezdí z celé republiky dodnes, aby na vlastní oči viděli dům Škopkových, zámeček, kostel, hřbitov nebo místa, kde se odehrávaly nejslavnější scény. Je to zvláštní druh turistiky. Návštěvníci vlastně neobjevují památky, ale vzpomínky. A zdá se, že český národ má vzpomínek na Slunce, seno zásobu minimálně na několik dalších generací. Každoročně do Hoštic míří tisíce fanoušků a při oslavách 40 let filmu zaplnily obec doslova davy návštěvníků.

Přečtěte si také

Hospodský kvíz, který vás prověří tam, kde jste to nečekali

16. 6. 2026

Kde se vzala tahle bláznivá směsice?

Když se dnes člověk na film podívá, možná ho napadne jednoduchá otázka: Jak je možné, že to fungovalo?

Vždyť příběh je vlastně úplně obyčejný. Student zemědělské školy Šimon Plánička přijíždí do Hoštic, aby ověřil svůj převratný výzkum o dojivosti krav v kulturním prostředí. Už samotná věta „dojivost krav v závislosti na kultuře prostředí“ zní jako něco, co mohlo vzniknout pouze v Československu osmdesátých let.

Jenže Troška s Petrem Markovem pochopili jednu důležitou věc. Diváci si nezamilují příběh. Zamilují si postavy. A právě tady se zrodila magie.

Kdo by odolal Blaženě Škopkové, věčně zmatenému Vencovi Konopníkovi, „božímu" Otíkovi, kovbojskému předsedovi JZD nebo veterináři Kroupovi? Každá postava byla trochu přehnaná, trochu bláznivá a trochu podobná někomu, koho jsme všichni znali ze svého okolí.

Marie Škopková: Žena, která zastínila všechny ostatní

Kdyby se mělo hlasovat o skutečné královně celé trilogie, Helena Růžičková by pravděpodobně zvítězila bez většího boje. Její Marie Škopková totiž není obyčejná filmová matka. Je to přírodní úkaz. V jedné scéně dokáže seřvat půlku vesnice, v další chránit čest Blaženy jako lvice a o pár minut později vést rodinnou poradu způsobem, kdy nikdo neví, komu přiletí facka.

Není proto divu, že právě letos si Hoštice připomněly její nedožité devadesáté narozeniny. Zájem o akci byl tak velký, že organizátoři museli přidat další termín. Návštěvníci si mohli prohlédnout kostýmy, rekvizity i vzpomínky na herečku, bez níž by si dnes sérii Slunce, seno dokázal představit jen málokdo.

A ruku na srdce. Kolik českých filmových postav poznáte podle jediné věty? Škopková to zvládala během několika sekund.

Hlášky, které přežily své tvůrce

Možná největší záhadou celé filmové série je skutečnost, že i přes velmi časté reprízy, si člověk rád alespoň kousek hoštické ságy shlédne, když jde náhodou kolem zapnutého televizoru. Filmové hlášky znají všichni zpaměti.

Stačí vyslovit jméno Otíka a většina národa se začne usmívat. Zmiňte Vencu Konopníka a lidé si okamžitě vybaví kluka, který odolává pokušení a musí si srovnat v hlavě, co vlastně chce. Přidejte Škopkovou, Konopníkovou, Evíka a během chvíle vznikne improvizovaná soutěž v citování dialogů.

Některé komedie stárnou. Slunce, seno se naopak proměnilo v lidovou slovesnost. Hlášky žijí vlastním životem v hospodách, kancelářích, rodinných oslavách i na sociálních sítích. Není divu, že se režisér Zdeněk troška cítil dotčený, že se svým dílem nevyhrál anketu Komedie století. 

Je to skoro paradox. Kritici často Troškovy filmy přehlíželi nebo je označovali za příliš jednoduché. Publikum si je mezitím adoptovalo jako součást národní identity. Vesničané se zlobili, že u nich na vesnici to tak není, ale lidé z města, kteří na vesnici vyrostli, si mysleli své...

Kritici kroutili hlavou, diváci kupovali lístky

Na Troškovu trilogii existují v zásadě dva pohledy. První tvrdí, že jde o jednoduchou lidovou zábavu, která pracuje se stereotypy a karikaturami. Druhý říká, že právě jednoduchost, pravdivost a lidovost je magnetem na diváky.

Pravda bude nejspíš někde uprostřed. Slunce, seno nikdy nechtělo být intelektuální satirou ani festivalovým uměním. Chtělo lidi pobavit. A v tom uspělo způsobem, o kterém se většině českých filmů může jen zdát.

Koneckonců, kolik domácích komedií dokáže po čtyřiceti letech přivést do malé jihočeské obce tisíce návštěvníků? Dokázala snad komedie století S tebou mě baví svět vytvořit tak trvanlivou základnu fanoušků?

Přečtěte si také

Animáky nejsou jen pro děti - tento hospodský kvíz ukáže, jak dobře je skutečně znáte

13. 6. 2026

Fenomén, který odmítá zestárnout

Možná je tajemství úspěchu ukryté právě v Hošticích. V tom malém světě, kde se nikdo příliš nestresuje moderními trendy, kde se řeší sousedské spory s vážností mezinárodní diplomacie a kde se každá rodinná hádka může během chvíle změnit v komedii.

Slunce, seno, jahody není dokonalý film. Nikdy ani být neměl. Je však něčím mnohem vzácnějším. Stal se součástí české kultury způsobem, který nelze naplánovat ani vyrobit. A zatímco se v Hošticích stále scházejí fanoušci, vzpomíná se na Helenu Růžičkovou a turisté hledají místa známá z filmového plátna, je zřejmé, že tenhle příběh ještě zdaleka nekončí. Protože některé jahody zkrátka neuvadnou. Možná se i za sto let občas objeví článek o této veselé vesnické povídačce.

Děkujeme pane Troško. 

Na skok se do Hoštic můžete vypravit s TV Nova 19. června ve 20:20.