Tohle se v rodinách předává z generace na generaci
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
4 min
Čtyřicet let po smrti věhlasné Magdaleny Dobromily Rettigové, autorky naší první české Domácí kuchařky (poprvé vyšla v roce 1826), se narodila Marie Janků Sandtnerová, která je označovaná za její následnici. V počtu vydaných kuchařek ji ovšem překonala. Její recepty se dají použít i dnes.
Její Kniha rozpočtů a kuchařských předpisů se stala největším bestsellerem v dějinách české literatury. Poprvé ji vydala v roce 2024, do roka byla rozebraná a vyšlo druhé, třetí a čtvrté vydání…. V předmluvě k desátému vydáni napsala: „Chtěla jsem, aby se českému vaření dostalo knihy moderní, jež by pomohla hlavně mladým hospodyním, které se za války nemohly naučit pořádně vařit od svých matek. Předpisy byly s poučením jednoduchým, zato však s přesný výpočtem zboží potřebného k úpravě pokrmů v domácnosti.“
Ženám nabídla nejen recepty, ale i návody, jak vařit hospodárně
Na svou dobu tato průkopnice vaření podle receptů opravdu podávala jednoduché a jasné návody pro hospodyňky, které už v kuchyni získaly „základní vzdělání“ a věděly, co je středně nebo hodně roztopený sporák. Navíc nezkušené kuchařky vedla k ekonomickému vaření a měla spočítané výživové hodnoty potravin. Za tímto účelem spolupracovala s lékařkou, která propagovala ovoce a zeleninu a varovala před konzumací příliš těžkých pokrmů a přejídáním.
V knize také poučovala:
U rodinného kruhu je obsluha jednoduchá. Služka nebo hospodyně sama přinese jídlo z kuchyně, položí v mísách na stůl a stolovníci sami pak podávají mísu jeden druhému. Je-li v domě služebné děvče, umyje si před podáváním jídla čistě ruce, obleče čistou zástěrku a přináší mísy vždy na podnose. Mísy staví děvče vždy nejprve před domácí paní. Ta si béře první a pak mísy podává dále. Jsou-li hosté u stolu, zejména je-li společnost četnější, roznáší dívka pokrmy kolem stolu, kvůli rychlejší obsluze, aby nevychladly. Mísy podává z levé strany obratně až k talíři. Mísa nesmí se držeti při tom vysoko, a tak, aby host nemusil žádného zvláštního úsilí vynaložiti, aby pokrm z mísy na talíř přenesl.
Ve svém domě v Řevnicích, kde žila s manželem, měla dvě kuchyně a jedna z nich byla jako laboratoř, kde měla nejmodernější sporák a na něm vařila a zkoumala pokrmy. Pokud se jí nějaká chuť nezdála, zkoušela pokrm vařit i několikrát. V roce 1940 už měla na trhu devět dalších knih (Cukrovinky a pamlsky na vánoční stromeček a stoleček, 60 obědů a večeří podle čtyř ročních období, Kuchařka rybích a zeleninových pokrmů, Moučníky a zavařeniny a další).
Cukrovinky a pamlsky na vánoční stromeček a stoleček - volně dostupná kniha
Vzor pro emancipované ženy
Ještě na sklonku Rakouska-Uherska a hlavně za první republiky byla jednou z typických emancipovaných žen, které se věnovaly hlavně své práci a soukromý život pro ně byl až na druhém místě. Nejspíš proto se provdala až po čtyřicítce za muže, který už dítě měl. S manželem se z Vyšehradské ulice přestěhovala do Řevnic, kde měla nejen kuchyň na své pokusy, ale i velkou zahradu a sad, kde sklízela výpěstky ke svým kulinářským experimentům. Kvůli své kuchařské vášni měla i malé hospodářství se zvířaty.
Stala se průkopnicí Petosy
Průkopnická kuchařka radila hospodyňkám, aby do marmelád kvůli hustotě dávaly výtažek z nezralých jablek. Když se na ni obrátil továrník Koldinský s přípravkem, který by měl urychlit přípravu marmelády, vyzkoušela ho, aby si ověřila, zda nejde o švindl. Nakonec na žádost továrníka sepsala několik receptů, které zboží propagovalo a tak začala její úspěšná spolupráce. V inzerátech se psalo o receptech zdarma, které byly k dostání u lahůdkářů a ti samozřejmě zákazníkům hned prodali Petosu. Zájem byl tak velký, že továrník ani nestačil přípravek vyrábět.
Z korespondence je známo, že během války na ni byl vyvíjen tlak, aby recepty upravila tak, aby lidé mohli vařit z omezených surovin, ale to odmítla. Od roku 1944 si stěžovala na zdraví a na problémy se sháněním léků. Zemřela v únoru 1946, ale její kuchařky dál vydával manžel jako spoluautor.
Co by asi paní Sandtnerová říkala dnešnímu způsobu stolování, kdy se rodina u stolu kolikrát nesejde, jak je týden dlouhý.