Jak by vypadal výbuch atomové bomby ve vesmíru
V temnotě zazní obrovská rána, objeví se ohnivá koule, vesmírné lodě se rozpadají na kusy. Hollywood umí výbuchy vykreslit opravdu efektně. Problém je, že takto by výbuch ve vesmíru ve skutečnosti nevypadal.
Ve vesmíru by nebylo slyšet vůbec nic
Ve filmech doprovází výbuchy ve vesmíru hlasitý rachot a exploze připomínají obrovské ohnivé koule. Fyzika však říká něco jiného. Vakuem se zvuk nešíří, protože k jeho přenosu potřebuje prostředí, například vzduch. Výbuch by proto proběhl v naprostém tichu. Stejně tak by nevznikla klasická tlaková vlna, která na Zemi dokáže bořit budovy a ničit vše v okolí.
Neobjevil by se ani známý hřibovitý oblak. Ten vzniká díky pohybu ohřátého vzduchu a jeho proudění v atmosféře. Ve vakuu nic takového nefunguje. Materiál bomby by se po detonaci změnil na mimořádně horkou plazmu a rychle se rozpínal do okolního prostoru. Výbuch by doprovázelo intenzivní záření, především rentgenové a gama záření, které představuje jedno z hlavních nebezpečí jaderné exploze ve vesmíru.
Co když by k výbuchu došlo nad Zemí
Jedním z největších jaderných výbuchů, jaké lidstvo provedlo mimo husté vrstvy atmosféry, byl test Starfish Prime. V jeho rámci v červenci 1962 odpálili Američané jadernou bombu ve výšce 400 kilometrů nad Tichým oceánem, poblíž atolu Johnston. Nálož měla sílu 1,4 megatuny, tedy více než stokrát větší než bomba svržená na Hirošimu. Výbuch nebyl slyšet, ale jeho následky se projevily daleko od místa detonace.
Na Havaji, vzdálené přibližně 1 450 kilometrů, došlo k poruchám elektrických zařízení. Přestalo fungovat zhruba 300 pouličních lamp, poškodily se některé elektrické součástky a výpadky zasáhly také telefonní spojení.
Nebezpečí se přitom netýkalo jen pozemské infrastruktury. Při testu se část vysokoenergetických elektronů zachytila v zemském magnetickém poli. Vznikl tak umělý radiační pás, který přetrvával ještě dlouho po samotném výbuchu.
Pro družice na oběžné dráze to mělo vážné následky. Jejich elektronika i solární panely byly vystaveny zvýšené radiaci, která postupně způsobovala poruchy a zkracovala jejich životnost. Poškození se projevovalo ještě v následujících měsících. Mezi postiženými družicemi byly například britská Ariel 1 a americký Telstar 1, jeden z prvních komunikačních satelitů.
Proč je jaderný výbuch ve vesmíru tak nebezpečný?
V atmosféře způsobuje jaderná exploze především ničivou kombinaci tepla, tlakové vlny a radioaktivního spadu. Ve vesmíru jsou účinky jiné. Chybí vzduch, který by přenášel tlakovou vlnu, ale energie se šíří v podobě záření a nabitých částic. Ty mohou zasáhnout atmosféru, narušit fungování elektrických sítí a poškodit techniku na oběžné dráze.
Test Starfish Prime ukázal, jak zranitelná může být moderní infrastruktura vůči události, která se odehraje stovky kilometrů nad povrchem. Výbuch by možná nikdo neslyšel a jeho skutečné následky by nebyly na první pohled vidět. Pro svět závislý na elektřině, komunikaci a satelitních technologiích by ale mohl mít mimořádně vážné důsledky.