Komu zbyly tythle nafukovací blbinky ze socialismu, má bez práce vyděláno 10 000 – 15 000 Kč

Když se řekne Libuše Niklová, většina lidí si vybaví ty charakteristické nafukovací žirafy, slony nebo berušky s velkýma očima a zaoblenými tvary. Hračky, které rozjasnily dětství generací za železnou oponou. Co už ale málokdo tuší – tyto zdánlivě prosté kusy plastu se v posledních letech proměnily v horké zboží na mezinárodních aukčních trzích, kde se ceny některých exemplářů vyšplhaly do výšin srovnatelných s cenou luxusního automobilu.

Kdo jsou ti lidé, kteří neváhají utratit takové sumy za hračku ze socialismu? Jsou to především bohatí sběratelé moderního designu, investoři hledající alternativní zhodnocení kapitálu, ale i nároční nostalgici toužící přinést si do svých domovů střípek zašlé slávy československého dětství. Trh je přehřátý, ale zájem neklesá. Každý rok vidíme nová maxima, a to i u kousků, které byly dříve považovány za méně zajímavé. Co tedy určuje, zda nafukovací žirafa bude stát pár stovek, nebo desítky tisíc? Faktory jsou překvapivě komplexní.

Vzácnost, stav a příběh

Rarita hraje klíčovou roli – mnoho hraček se jednoduše nedochovalo v dobrém stavu. Děti si s nimi hrály, nafukovaly je, tahaly za ně, a křehký PVC materiál tomu odpovídá. Kousek v původním obalu, nikdy nenafouknutý, bez jediného poškození? To je pro sběratele svatý grál.

Dalším faktorem je autenticita. Na trhu se bohužel objevují falza a pozdější reprodukce, což paradoxně hodnotu ověřených originálů jen zvyšuje. A pak je tu kulturní kontext – díla Niklové nejsou jen hračky, jsou to ikony designu, symboly své doby a důkaz české invence navzdory omezením socialistické výroby. Pro západní sběratele je právě tento příběh nesmírně atraktivní.

Časovaná bomba uvnitř každé hračky

Za zářivou fasádou sběratelského boomu se ale skrývá znepokojivá realita. V srdci každé nafukovací hračky Libuše Niklové tiká časovaná bomba, která pomalu směřuje k nevyhnutelné zkáze.

Tyto ikonické předměty byly vyráběny z měkčeného PVC obsahujícího vysoké procento ftalátových změkčovadel. Právě tyto chemikálie, které hračkám dodávaly typickou pružnost a poddajnost, jsou zároveň jejich největším nepřítelem. Postupem času v rámci procesu zvaného migrace změkčovadel tyto látky unikají z polymerní matrice. Materiál ztrácí elasticitu, křehne, praská a na povrchu se objevuje mastný, lepkavý film.

K tomu přistupuje dechlorace PVC vedoucí ke žloutnutí materiálu a fotodegradace způsobená UV zářením, která nevratně narušuje strukturu polymeru. Vidíme hračky, které se doslova rozpadají před očima, pokud nejsou správně uloženy. Je to závod s časem.

Jak poznat originál od padělku

Ověření pravosti vyžaduje dnes sofistikované metody a expertní znalosti. Odborníci se zaměřují na mikroskopickou analýzu materiálu a svárů, porovnávají detaily tisku – typografii, barevné odstíny, registraci – které byly u původních sérií často specifické a lehce nedokonalé.

Pro vědeckou analýzu se používá například Fourierova transformace infračervené spektroskopie (FTIR), která dokáže odhalit rozdíly ve složení plastu oproti originálním recepturám. Klíčovou roli hraje také dokumentace a provenience – doklady o nákupu, dobové fotografie nebo svědectví původních majitelů mohou být cennější než samotná hračka.

Revoluční výroba v Napajedlech

Produkce probíhala v n. p. Fatra Napajedla a byla na svou dobu velmi inovativní. Základem byla vysokofrekvenční svařovací technologie umožňující spojování dvou vrstev PVC fólie do trojrozměrných tvarů. Díly se vysekávaly z potištěných fólií, ručně skládaly a svařovaly na speciálních lisech.

Ruční práce byla klíčová – od nafukovacích ventilků až po dokončovací malbu očí. Každý kus prošel šikovnýma rukama dělnic, což dodávalo hračkám jedinečnost a mírné variace, které jsou dnes pro sběratele dalším vodítkem k ověření pravosti.

Jak zachránit křehké poklady

Konzervační opatření jsou pro dlouhodobé uchování naprosto zásadní. Hračky by měly být uchovávány v tmavých, chladných prostorách (ideálně 18–20 °C) se stabilní relativní vlhkostí 40–50 %, bez přímého slunečního světla. Důležité je zabalení do inertních, bezkyselinových materiálů – polyesterových nebo polyetylenových sáčků.

Pravidelná vizuální kontrola je nezbytná. Jakákoli změna barvy, ztráta pružnosti nebo lepkavý povrch jsou varovnými signály blížící se degradace.

Co se týče restaurování, základní etické pravidlo zní: minimální intervence a reverzibilita. Cílem není vrátit hračku do továrního stavu, ale stabilizovat ji a zabránit další degradaci při zachování co nejvíce původních prvků. Každý zásah musí být zaznamenán a zvážen. Jde o zachování duše hračky, ne o plastickou operaci.

Víc než jen hračka

Kulturní dopad těchto hraček v Československu byl obrovský. Byly symbolem dostupného luxusu a radosti v době, kdy výběr zboží nebyl velký. Jejich hravý design se stal okamžitě ikonickým a přinesl radost do milionů domácností. Nejenže formovaly estetické vnímání celé generace dětí, ale staly se i vývozním artiklem představujícím světu špičkový československý design.

Příběh nafukovacích hraček Libuše Niklové je příběhem o genialitě, křehkosti a neustálém boji s časem. Jsou to nejen vzpomínky na dětství, ale i ceněné umělecké artefakty, jejichž osud je dnes v rukou vědců, restaurátorů a vášnivých sběratelů. Jejich hodnota stále stoupá, ale jejich trvanlivost klesá. Kdo ví, co dalšího nám tyto plastové ikony ještě odhalí – a jak dlouho vydrží, než nám to stihnou prozradit?