Dream Team (Jedna noc) rozděluje diváky: Vychází ze skutečného podvodu na paralympiádě

Tento filmový hit momentálně vládne českým obývákům a není se čemu divit. Pokud jste si mysleli, že největší sportovní dramata píše sám život, film Dream Team, který před pár dny vtrhl na Netflix, vás o tom přesvědčí s razancí rozjetého basketbalového týmu. Snímek se sice tváří jako hřejivá komedie s velkým srdcem, ale jeho kořeny sahají k jednomu z nejtemnějších a nejbizarnějších skandálů, jaké kdy světový sport zažil.

Pojďme se podívat na to, proč tento snímek „rozsekal“ Česko a co se ve skutečnosti skrývá za příběhem, který na přelomu tisíciletí šokoval planetu.

Česká stopa a emocionální horská dráha

Film Dream Team (v kinech uváděný pod názvem Jedna noc) není jen dalším tuctovým sportovním filmem. Pro české diváky má speciální náboj díky hvězdnému obsazení. Martin Hofmann zde opět potvrzuje, že role otců, kteří se s životem perou s humorem i zoufalstvím, mu jdou nejlépe. Sekundují mu Jakub Prachař a Sara Sandeva, přičemž scénář si vzal na starosti mistr dialogů a situací Petr Kolečko.

Srdcem filmu je však Martin Polišenský, herec s Downovým syndromem, jehož postava syna toužícího po paralympiádě dává celému příběhu lidský rozměr. Snímek sleduje otce, který je pro sny svého syna ochoten udělat cokoliv – i kdyby to znamenalo ohnout pravidla až na hranu zákona. Zatímco film hraje na strunu dojetí a rodinných pout, realita, kterou je volně inspirován, byla mnohem cyničtější a chladnokrevnější.

Skandál v Sydney: Když se zlato změní v ostudu

Musíme se vrátit do roku 2000 na paralympiádu v Sydney. Španělský basketbalový tým tehdy v kategorii mentálně postižených sportovců dominoval. Proletěli turnajem jako uragán a ve finále smetli Rusko. Radost, medaile, sláva. Jenže netrvalo dlouho a začaly se dít divné věci.

Krátce po vítězství se v médiích objevila fotka slavícího týmu. Čtenáři deníku Marca začali do redakce psát zmatené dopisy: „Moment, tohohle kluka znám, ten se mnou hrál v lize a rozhodně žádné postižení nemá!“ Lavina se utrhla. Vyšlo najevo, že z dvanácti hráčů týmu bylo skutečně mentálně postižených pouze dva. Zbytek byli zdraví sportovci, kteří podvodem obsadili místa těch, pro které byla paralympiáda vrcholem života.

Hlavním strůjcem tohoto „geniálního“ plánu byl Fernando Martin Vicente, tehdejší šéf španělské federace pro sportovce s mentálním postižením. Jeho motiv byl prostý a děsivý zároveň: získat medaile, zvýšit prestiž federace a přitáhnout bohaté sponzory.

Infiltrace, o které by se mohl točit thriller

Klíčovou postavou v odhalení celého komplotu byl Carlos Ribagorda. Ribagorda nebyl jen zručný basketbalista, ale především investigativní novinář. Do týmu se infiltroval už dva roky před Sydney, aby zmapoval, jak hluboko korupce sahá. Jeho svědectví o tom, jak probíhaly „testy“ před vstupem do týmu, zní jako z absurdního dramatu.

Místo psychologických vyšetření nebo měření IQ (které muselo být pod 75 bodů) musel Ribagorda na prvním tréninku udělat šest kliků a nechat si změřit krevní tlak. To bylo vše. Žádné potvrzení od lékařů, žádné hloubkové prověrky. Během samotných her v Sydney prý dokonce trenéři hráčům o poločasech říkali: „Kluci, uberte, moc vyhráváte, začne to být nápadné.“

Dopady, které zničily tisíce snů

Tento podvod nebyl jen trapným incidentem, byl to devastující úder pro celý paralympijský sport. Mezinárodní paralympijský výbor reagoval radikálně – aby ochránil integritu her, zcela vyloučil sportovce s mentálním postižením z následujících her v roce 2004 (Atény) a 2008 (Peking).

Tisíce poctivých atletů po celém světě, kteří roky dřeli, přišli o svou šanci jen kvůli chamtivosti několika funkcionářů ze Španělska. Jedním z nejtragičtějších příběhů je osud Ramóna Torrese, kapitána týmu a jednoho z mála skutečně postižených hráčů. I on musel svou medaili vrátit. Pocit nespravedlnosti a ponížení, který tito lidé zažili, se stal námětem i pro oceňovaný dokument Ukradené zlato.

Strůjce, který „zapomněl“

A co hlavní viník? Fernando Martin Vicente se dlouho soudu vyhýbal. Až v roce 2013 přijal odpovědnost, zaplatil směšnou pokutu 5 400 eur a odešel v podstatě s čistým štítem. Ostatních 18 obviněných bylo díky jeho dohodě osvobozeno.

Bizarní tečka přišla v roce 2021. Vicente v rozhovoru pro BBC otočil a začal tvrdit, že je zcela nevinný a že o žádném podvodu nevěděl. Podle vyšetřovatelů je to však naprostý nesmysl – systém byl nastaven tak, že bez jeho vědomí by neprošla ani myš v šatně, natož deset zdravých basketbalistů v olympijské vesnici.

Návrat ke kořenům a nová pravidla

Trvalo to dvanáct let, než se mentálně postižení sportovci mohli na hry vrátit. Stalo se tak v roce 2012 v Londýně, ale pravidla se od té doby drasticky zpřísnila. Dnes už šest kliků nestačí.

Současná kritéria pro start v této kategorii:

• IQ musí být prokazatelně nižší než 75 bodů.
• Postižení musí být diagnostikováno před 18. rokem života.
• Sportovci procházejí komplexním testováním, které zahrnuje i specifické sportovní kognitivní testy (reakční čas, paměť, schopnost rozhodování pod tlakem).

Proč si Dream Team pustit?

I když film Dream Team na Netflixu pracuje s nadsázkou a českým humorem, jeho nejsilnější stránkou je, že nám připomíná hodnotu fair-play. Ukazuje kontrast mezi čistou radostí z pohybu, kterou mají lidé jako Martin Polišenský, a prohnilostí systému, který je schopen tyto lidi zneužít jako zástěrku pro finanční zisk.