Po sporu s Karlem IV. se jeho důvěrník a kancléř odebral do ústraní. Přesto se stal jedním z prvních humanistů na sever od Alp
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Iohannes Noviforensis byl Němec českého původu. Pracoval pro Jana Lucemburského jako notář, později také pro jeho syna, císaře Karla IV. Po rozepři s ním se uchýlil do Olomouce. Zaalpský protohumanista patřil k horlivým příznivcům vzdělanosti, vlastnil bohatou knihovnu, psal modlitby, básně, podílel se na sepsání latinsko-českého slovníku atd.
Počeštěným jménem Jan IX. ze Středy (1310-1380) pocházel z měšťanské rodiny z Vysokého Mýta a získal vynikající vzdělání, patrně v Itálii. Svoje působení na území Koruny české zahájil k roku 1340 jako notář Bolka Minsterberského, následně působil jako kněz-plebán ve Slezské Středě (německy Neumarkt), podle které se následně uvádělo jeho přízvisko, uvádí encyklopedie Osobnosti českých dějin.
Jako plebán (duchovní správce středověké farnosti – pozn.) byl Jan ve slezské Středě notářem Jana Lucemburského. V letech 1353 - 1374 protonotářem a kancléřem dvorské (spojené říšské a české) kanceláře Karla IV. Po nějaké době začal dělat panovníkovi i dvorního kaplana, sekretáře a důvěrníka.
Když se se Jan Očko z Vlašimi ujal olomouckého biskupství, nahradil jej Jan ze Středy na místě Karlova kancléře. K tomu hromadil kanovnické prebendy (Olomouc, Vratislav). Roku 1352 pak byl s podporou krále zvolen a jmenován biskupem v Litomyšli a roku 1364 pak olomouckým biskupem.
Úvodní snímek k článku: Jan ze Středy: Na vyobrazení ve svém cestovním breviáři, Liber viaticus, z 50. let 14. století.
Jako litomyšlský biskup založil roku 1356 klášter augustiniánů s kostelem Sv. Kříže. V roce 1358 koupil od Zbraslavského kláštera lanšperské (jinak lanškrounské, na Orlickoústecku a v okolí – pozn.) panství. Litomyšl a své rodné město nadal mnoha výhodami a svobodami.
Vysokomýtský rodák byl pokládán za jednoho z prvních humanistů na sever od Alp, a to nejen díky osobní korespondence s italskými spisovateli a básníky Francescem Petrarcou či Colem di Rienzi. Milovník knih Jan si vydržoval velké množství písařů. Roku 1360 vznikl jeho Cestovní breviář (Liber viaticus), které bylo považováno za vrcholné dílo malířské tvorby doby. Jan byl také sám literárně činný, známy jsou překlady sv. Augustina a sv. Jeronýma.
Kačenčiny hory jsou jedny z nejznámějších u nás. Uhádnete, které pohoří patřilo Krakonošově nevěstě?
I poté se však jako královský a císařský kancléř nacházel v bezprostřední blízkosti Karla IV. v Praze i na cestách. Ve svojí olomoucké diecézi se Jan usadil až v poslední etapě života, po roce 1374, kdy se patrně myšlenkově Karlu IV. vzdálil.
Přesněji řečeno, dne 1. 3. 1365 získal Jan od Karla IV. právo užívat titul hraběte české královské kaple. Po sporu s císařem, jehož důvod není bohužel známý, byl Jan zbaven postavení u dvora a uchýlil se do ústraní v Olomouci.
Roku 1376 sjednotil v rámci olomoucké diecéze liturgické předpisy a roku 1380 zavedl na synodě (jinak koncilu) v Kroměříži svátek svatých Cyrila a Metoděje a také svaté Kristiny a svaté Korduly.
Závěr života Jana ze Středy byl poznamenán jeho sporem s markrabaty Joštem a Prokopem, pro které byl donucen opustit Olomouc, nad níž vyhlásil interdikt. To znamenalo zákaz účasti na svátostech a je to druhý nejtěžší církevní trest kanonického práva.
KVÍZ: Karel IV. a jeho 4 osudové ženy. Vyzkoušejte si, jak dobře se vyznáte v manželkách Otce vlasti
V předvečer jeho smrti jej vratislavská kapitula zvolila tamním biskupem, Jan se však tohoto úřadu již neujal. Zemřel dne 23. prosince 1380 v Modřicích u Brna. Pohřben je v Litomyšli v jím založeném klášteře Bratří poustevníků řádu sv. Augustina.
