Grónská manželství: Eskymáci se laskali jinak než líbáním a uchazečka o vdovce mazaně velebila jeho zesnulou ženu
Foto: Frits Johansen / Creative commons, CC-BY-SA
4 min
Postavení ženy v manželství je v Grónsku právě tak jako jinde na světě rozdílné. Pravidelně je rozhodující silou muž, ale viděl jsem také rodiny, kde byl muž pod pantoflem. Patří to ovšem k výjimkám.
Reklama
U původních Eskymáků je manželka považována nejspíše za mužův majetek. Na východním pobřeží se stává, že sňatku předchází řádný obchod. Mladý muž totiž musí zaplatit otci harpunou nebo podobným nástrojem, aby dostal jeho hezkou dceru za manželku. Stejně tak otcové někdy platí dobrým lovcům, aby si vzali jejich dcery, a ty se pak musí provdat, když otec chce – čerpáme opět originální informace o životě grónských Eskymáků z pera Fridtjofa Nansena a jeho knihy z roku 1891 Život Eskymáků.
Typická výměna manželek někdy napořád
Na východě se také často stává, že se dva lovci domluví na vzájemné výměně svých žen na kratší nebo delší dobu; někdy si dokonce vyměněnou ženu ponechají. Občas se výměna žen provádí jistě dosud, popsal tehdy Nansen, i na západním pobřeží, zejména když Eskymáci postaví ve vnitrozemí při lovu sobů stany. V té době si pak troufají dělat všelijaké nepřístojnosti, jež evropští misionáři nemohou kontrolovat.
Eskymácká výměna manželek: Pohostinský sex, mnohoženství, mnohomužství i dítě s jiným museli Inuité…
Láskyplné pouto manželské roste
Poměr mezi manžely je pravidelně velmi dobrý. Nevěděl jsem ani neslyšel, že by mezi mužem a ženou bylo vyměněno nepřátelské slovo. Je to také všeobecná zkušenost. Již Lars Dalager (dánský obchodník a polárník, 1722–1772) tvrdí, že „čím déle spolu manželé žijí, tím láskyplnější pouto je mezi nimi, a posléze ve stáří se sebou navzájem jednají jako dvě nevinné děti“. Celkem jsou k sobě velmi ohleduplní. Když se laskají, neděje se tak líbáním jako u nás, nýbrž tím způsobem, že k sobě tisknou nosy nebo že k sobě přičichnou; popsat tento proces však nemohu, protože v tom nemám potřebnou praxi, popsal s vtipem sobě vlastním Fridtjof Nansen.
Výjimečně výprask a krev
Na východním pobřeží je zřejmě poměr mezi mužem a ženou také velice dobrý, přesto však tu mohou – podle vyprávění kapitána Holma (zmiňuje ho Nansen) – vznikat krvavé výstupy a výprasky. Takovéto případy však bývají u mírumilovného eskymáckého lidu výjimečné.
Úmrtí jednoho z páru
Vlastní vřelá láska to ovšem pravidelně nebývá; hluboké city jsou tam na severu celkem vůbec neobvyklé. Zemře-li jeden z manželů, druhý se pravidelně velmi brzy utěší. „Ztratí-li muž ženu,“ cituje Nansen Larse Dalagera, „neprojevuje mu mnoho příslušníků jeho pohlaví účast. Ženy však se usadí na zadním konci jeho palandy a oplakávají mrtvou a muž přitom škytá a utírá si nos.“
Za několik dní nato se však vdovec začíná zdobit jako za svých mládeneckých let, zejména jeho kajak a zbraně jsou vyčištěny, „neboť to jsou předměty, jimiž se Eskymák vždycky nejvíc chlubí. Když se pak v takové zářivé výstroji připojí na moři k ostatním, ti říkají: Pozor, támhle přijíždí nový švagr. Slyší-li to vdovec, mlčí a jen se usmívá. Velmi záleží na tom, aby nová žena vdovcova naříkala nad svou vlastní nedokonalostí a chválila ctnosti své předchůdkyně. „Z toho je vidět, že grónské ženy jsou mazané v umění dělat se zajímavými, stejně jako jiné příslušnice jejich pohlaví v civilizovaných zemích,“ komentoval taje grónského manželského umění již na konci 19. století sám velký vědec a spisovatel Fridtjof Nansen ve své knize Život Eskymáků.
