Stockholmský syndrom jako základ eskymáckých sňatků: Násilné únosy nevěst byly běžné, příbuzní v klidu
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
„Z počátku, když Eskymáci viděli sňatky prováděné podle našeho způsobu, velmi je uráželo, že nevěsta odpovídala ‚ano‘ na otázku, chce-li svého ženicha za muže. Podle jejich názoru by byla měla nejspíše říci ‚ne‘.“
...protože pokládají za velkou hanbu přisvědčit, když se jí někdo po něčem takovém táže. Když se Eskymáci dozvěděli, že je to u nás zvykem, prohlásili, že naše ženy nemají stud, osvětlil svatební praktiky grónských Eskymáků z konce 19. století polárník a vědec Fridtjof Nansen (1861–1930) ve své knize ŽIVOT ESKYMÁKŮ. Jenom upozorňujeme, že označení Eskymák bylo v Nansenově době naprosto normální, bez pejorativního nádechu, na rozdíl od dnešního pojetí, kdy se raději užívá označení Inuité.
A Nansen pokračuje: „Na východním pobřeží Grónska je tehdejší jednoduchý způsob svatby jedinou formou sňatku.“ – psali jsme podrobněji v našem minulém článku Chtivý Eskymák odtáhl ženu za vlasy na palandu. Aby mu neutekla, poškrábal jí chodidla:
„V dřívějších dobách (mysleme na to, že Nansen dokončil knihu v roce 1891 – pozn. aut.) byl sňatek v Grónsku velmi snadnou věcí. Zachtělo-li se některému muži dívky, šel prostě do její chatrče nebo stanu, uchopil dívku za vlasy nebo kde se mu hodilo a beze všeho ji odtáhnul k sobě domů.
Někdy se také stalo, že požádal jiného, aby to učinil místo něho, ale vždycky se tak mělo stát ve formě přepadu nebo únosu… Tam dostala místo na palandě. Někdy jí její budoucí hospodář dal lampu (mastkovou lampu na svícení i zahřátí – pozn. aut.) či nový džber na vodu nebo něco jiného, a tím byla věc hotova.“
Nápadník alias násilník?
A tyto únosy tam někdy bývají dosti násilné, jak již bylo řečeno. Příbuzní oné dámy se však na věc dívají zcela klidně. To všechno je soukromá věc; Eskymákova snacha po vzájemném dobrém porozumění s krajany působí, že se nerada míchá do záležitostí druhých.
Stane se ovšem také, že eskymácká slečna skutečně svého nápadníka nechce; v takovém případě pokračuje ve svém odporu, až se buď smíří s osudem, nebo se jí nápadník vzdá.
Jak obtížné pro pozorovatele je rozhodnout, kterým směrem se ubírají dívčina přání, o tom vypravuje pozoruhodný příběh Wilhelma Augusta Graaha (1793–1863), dánského námořního důstojníka a polárního badatele:
Mladá, hbitá veslařka na jeho člunu, Kellitiuk z východního pobřeží, byla jednoho dne přes svůj silný odpor uloupena a odvlečena do hor východogrónským Eskymákem jménem Siorakitsok. Poněvadž Graah měl dojem, že dívka muže skutečně nechce – což bylo také potvrzeno jejími přáteli – vydal se za ní a osvobodil ji. O několik dní později, když se chystali k cestě a člun byl právě spuštěn na vodu, skočila do něho náhle Kellitiuk, lehla si pod veslařskou lavičku a přikryla se pytli a kůžemi. Brzy se ukázalo, že to udělala proto, že Siorakitsok právě přistál na ostrově a přivedl si s sebou svého otce jako svědka...
...když se Graah na okamžik vzdálil, přeskočil Siorakitsok do člunu a svou dámu vytáhl z její skrýše. Graah byl přesvědčen, že dívka má skutečně ke svému brutálnímu nápadníkovi odpor, a proto považoval za svou povinnost osvobodit ji. Když přišel na místo, nápadník již dívku napůl odvlekl z člunu a otec byl na břehu hotov pomáhat mu. Graah mu dívku vyrval a upozorňoval ho na „Černou Dorotu“ – jinou veslařku, které by se byl rád zbavil – a zklamaný nápadník ho klidně poslouchal: „Zamumlal několik nesrozumitelných slov do vousů a pak odešel s rozzlobeným obličejem a hrozivým pohledem.“ Otec si synův osud nebral nijak k srdci: „Pomáhal nám spustit plavidlo,“ říká Graah, „a pak nám vydal své jistě upřímně míněné sbohem.“ Když měli odjet, nebyla však Kellitiuk nikde k nalezení, i když na ni volali a všude ji hledali. Jistě se někde na malém ostrůvku schovala, a tak odjeli bez ní. Měla tedy pro Siorakitsoka přec jen náklonnost.
Představu o tehdejším způsobu sňatků grónských obyvatel si mohou čtenáři udělat sami.
