Genie Wiley: Divoké dítě prožilo třináct let v domácím pekle

Americká noční můra

Lidé žijící v USA rádi propagují „americký sen“ – víru, že tvrdou prací mohou dosáhnout čehokoliv. Amerika ale není pouze zemí splněných přání. Smutných osudů v jejích dějinách najdeme více. Jen málokterý byl ve 20. století tak ponurý jako případ Genie, dívky, kterou týral její vlastní otec. Tedy osoba, která o ni měla pečovat a chránit ji, ne jí ze života udělat peklo na zemi.

Genie se narodila v roce 1957 poblíž Los Angeles. Od útlého věku ji její otec Clark nutil žít jako zvíře. Místo pohodlné ložnice Genie přebývala v místnůstce připomínající vězeňskou celu. Podle nálady Clark svou dceru nechával zamknutou v kleci anebo připoutanou k nočníku. V nejednom případě ji zbil prknem anebo na ni aspoň vrčel jako pes. Zakázal jí vydávat jakékoliv zvuky, brečet nebo mluvit.

Přečtěte si také

Nehybné, ubohé, podvyživené, kdesi v koutku temné místnosti, aneb jak se týraly děti pevným…

12. 8. 2022

Více než desetiletí týrání

Možná se ptáte – a co matka Genie? Proč nic nepodnikla? Irene Wileyová byla téměř slepá a bála se svého brutálního manžela. Tolerovala jeho chování, to, že dceru týrá a nepouští ji ven. Genie prvních třináct let svého života neopustila rodinný dům. Na svobodu se dostala teprve v roce 1970, kdy se Irene konečně podařilo uniknout.

Krátce po útěku z domova Irene omylem navštívila úřad sociálních služeb v Los Angeles místo kanceláře nabízející pomoc slepým lidem. Sociální pracovníci zprvu předpokládali, že Genie je autistka. Dívka vypadala výrazně mladší, na šest až sedm let. Neuměla mluvit, nedokázala používat záchod, pouze kolem sebe prskala a slintala. Stěží byla schopná žvýkat anebo polykat a nedokázala soustředit svůj zrak či natáhnout končetiny. Navzdory svému věku vážila jen 26 kilogramů.

Sociální pracovníci Genie vyšetřili a pochopili, že před sebou mají divoké dítě, které doposud nemělo šanci vést normální život – chodit do školy, naučit se číst, psát a počítat, hrát si s kamarády...

Týrání pokračovalo

Soud Irene a Clarka obžaloval z týrání dětí. Irene se podařilo uniknout potrestání tak, že se sama stylizovala do role oběti. Clark spáchal sebevraždu předtím, než nad ním mohli vynést rozsudek.

Následující čtyři roky Genie strávila se skupinou vědců, kteří chtěli vědět, jak se nepřetržitá izolace podepíše na vývoji člověka. Během let 1971 až 1975 Genie učinila určitý pokrok, například se naučila mluvit, byť zápasila s gramatikou. Byla rovněž schopná kreslit, žvýkat, užívat si poslech hudby a vedla si dobře v testech inteligence. Co nedokázala vyjádřit slovy, vědcům sdělila pomocí svých kreseb.

Po skončení výzkumů Genie znovu krátce žila se svou matkou, ale nakonec se ocitla v opatrovnických rodinách. Některé z nich ji týraly. Genie kvůli tomu mentálně zkolabovala a už se nikdy úplně nevzpamatovala, dokonce ani po návratu k Irene.

Smutný konec

Na rozdíl od pohádek, které zpravidla mívají šťastné konce, Genie nežila šťastně až do smrti. Skončila v zařízení asistované péče v Los Angeles. Její pozdější osud zůstává záhadou. Pokud je doposud naživu, neví se to.

Někteří lidé se pokusili zjistit, co se s Genie stalo. „Jsem si jistá, že je stále naživu, protože pokaždé, když jsem jim zavolala, mi řekli, že se jí daří dobře. Nikdy mi nedovolili ji zkontaktovat, navštívit ji anebo jí napsat. Můj poslední kontakt s Genie byl na počátku 80. let,“ sdělila Susan Curtissová, profesorka lingvistiky, která se s Genie během vědeckých výzkumů spřátelila.

Osud Genie byl tragický, ale ještě hůře na tom byli někteří z jejích sourozenců. Clark a Irene Wileyovi měli celkem čtyři děti. První z nich, dívka, zemřela poté, co ji její otec ponechal v chladné garáži. Druhé dítě následně zemřelo během komplikací při porodu. Přežila pouze Genie a její o pět let starší bratr John. John svou sestru viděl naposledy v roce 1982. „Pokusil jsem se na ni zapomenout, protože se stydím,“ řekl. „Ale jsem rád, že jí někdo pomohl,“ uzavřel vyprávění John, který zemřel v roce 2011 na zdravotní potíže spojené s cukrovkou.