Fosilie lebky Piltdownského člověka málem přepsala dějiny. Vědci odhalili podvrh až po 40 letech

Jeden z nejslavnějších vědeckých podvodů odvedl na celá desetiletí pozornost od skutečných převratných objevů. Udělal v lidské evoluci chaos a stál mnoho badatelů celé roky zbytečné práce. Podvrh odhalila až nová datovací technologie v roce 1953.

Příběh začal skutečným objevem

Psal se rok 1907, když dělník Daniel Hartmann objevil v pískovém dole ve vesnici Mauer v jihozápadním Německu fosilii dolní čelisti neznámého lidského předka. Nález odevzdal profesoru Ottovi Schoetensackovi z univerzity v Heidelbergu, který nález pojmenoval jako člověk heidelberský. Jednalo se o první nález tohoto hominida, který obýval Evropu v době před 200 000 až 600 000 let a který je nyní považován za společného předchůdce neandrtálců a moderních lidí. 

Hledala se kolébka lidstva

Na počátku 20. století se o lidské evoluci vědělo jen velmi málo. Archeologických nálezů bylo poskrovnu a neexistovaly žádné účinné metody, jak určovat jejich stáří. Pro Darwinovu teorii o africkém původu člověka chyběly přesvědčivé důkazy, proto měla mnohé odpůrce. A tak se hledala jiná „kolébka lidstva“. Po nálezu člověka heidelberského se britští přírodovědci cítili vedle těch německých méněcenní. Z toho důvodu jim přišel vhod nález, který ze Spojeného království rázem udělal důležité místo v lidské evoluci. 

Objev učinil amatérský archeolog

V roce 1912 amatérský archeolog Charles Dawson našel část lidské čelisti ve štěrkovém lomu poblíž vesnice Pildown v anglickém Sussexu. O svém převratném nálezu, který podle něj konkuroval německému objevu z roku 1907, napsal svému příteli Arthuru Smithovi Woodwardovi, paleontologovi z londýnského Přírodopisného muzea. Dawson s Woodwardem začali spolupracovat. V lomu posléze našli zuby, další části lebky a primitivní nástroje, které přisuzovali jednomu jedinci. Woodward zrekonstruoval lebku z nalezených fragmentů.

Chybějící článek lidské evoluce

Lebka měla velkou mozkovnu a čelist s mohutnými „opičími“ zuby. Všechny rysy naznačovaly, že se jedná o tolik hledaný „chybějící článek“ lidské evoluce mezi opicí a člověkem. Podle zbarvení kostí určili její stáří na 500 000 let. Získané poznatky předložili londýnské Geologické společnosti v roce 1912, která je s nadšením přijala stejně jako britská vědecká komunita. Nový článek lidské evoluce byl nazvaný jako Eoanthropus dawsoni („Dawsonův úsvit-muž“), který vzešel ve známost jako Piltdownský člověk. 

Sofistikovaný podvrh byl odhalen až po 40 letech

Woodwardova rekonstrukce měla mezi badateli také četné odpůrce. Podvod však byl definitivně odhalen až vědci z Oxfordské univerzity v roce 1953 pomocí nové technologie fluorového datování. Ta je založena na principu, že staré kosti časem absorbují více fluoru z podzemní vody. Ukázalo se, že fragmenty nebyly stejně staré a že pocházejí ze dvou druhů – člověka (čelist, lebka) a orangutana (zuby). Zkoumání povrchu zubů pod mikroskopem odhalilo škrábance vzniklé při jejich zapilování, aby připomínaly lidské. Zároveň bylo prokázáno, že byly kosti uměle obarveny, aby odpovídaly údajnému stáří.

Přečtěte si také

Nejstarší nalezená lebka mění naše názory na vývoj lidí. Vědci mění lidskou evoluční linii

2. 2. 2023

Hledání pachatele 

V roce 2009 začala hledat autora podvrhu Isabelle De Groote, paleoantropoložka z liverpoolské univerzity. V úvahu přicházeli Dawson, Woodward a jejich dva pomocníci. De Groote dospěla k závěru, že padělatelem byl Dawson, který měl potřebné vědomosti i motiv.

„Byl zarytým lovcem zkamenělin se znalostmi, jak by měly pravěké nálezy vypadat. Měl také ve zvyku drobné padělání, přičemž několik dalších jeho méně oslavovaných nálezů se později ukázalo jako padělky. Více než cokoli jiného zoufale toužil po přijetí a uznání ve vědecké komunitě Spojeného království,“ konstatovala De Groote. 

Vliv padělku na evoluci člověka

Podvrh zahnal raný výzkum lidské evoluce do slepé uličky. Vědci byli celá desetiletí přesvědčeni, že se lidský mozek zvětšil dříve, než se čelist přizpůsobila nové potravě. A proto přehlíželi objevené fosilie australopitéků v jižní Africe. Vniveč také přišly roky zbytečné badatelské práce a 250 článků, které byly sepsané o domnělém „chybějícím článku“.