Velmi rychle se Burjati nechali rusifikovat: Pastevci si stavěli nevkusné ruské domy, ale bydleli v jurtách na dvorku
Foto: Internet Archive Book Images, No restrictions / Public domain, Wikimedia commons
5 min
Původ jména Burjatů je odvozován od mongolského znění slovesa „utéci“. To proto, že jde o potomky uprchlíků z vlastního Mongolska, kteří se na útěku při kmenových válkách plavili po řekách na sever.
Reklama
Národ Burjatů původně obýval rusko-mongolské pohraničí. Tito blízcí příbuzní svých jižních sousedů, mongolských Chalchů a Džúngarů, žili kočovným životem a obývali území o velikosti Švédska se smíšenými lesy a stepí kolem jižního pobřeží jezera Bajkal.
Jelikož měli písmo, pušky, kovy, ketské a něnské vazaly, kteří jim platili tribut (platba placená vládcem jiným panovníkům – pozn. aut.), velká stáda dobytka a mocné kmenové vůdce. Byli po Tatarech prvním obávaným národem, s nímž se Rusové střetli na svém pochodu napříč Sibiří, popisuje ve své knize Šamanův plášť (Dějiny domorodých národů Sibiře) anglická novinářka a autorka Anna Reidová, jejíž práce se zaměřuje především na dějiny východní Evropy.
Dlouhé dobývání
Od počátku 17. století byla většina Burjaty obývaných oblastí obsazena ruskými kozáky, čímž se dostala do sféry vlivu Ruského impéria. Tuto skutečnost potvrdila v roce 1689 rusko-čínská Něrčinská smlouva.
Podle Reidové dobýt Burjaty řadou nájezdů, protiútoků, léček a obléhání, známých pod společným názvem Burjatské války, trvalo Moskevskému knížectví přes 30 let. Roku 1631 postavili kozáci na řece Ankaře Bratsk, první pevnost na burjatském území. Tři roky nato ji Burjati vypálili a zmasakrovali její posádku a v letech 1638 a 1658 neúspěšně obléhali opravenou pevnost. Vercholensk, první pevnost na horním toku řeky Lena, byl založen roku 1641; v následujících pěti letech byl nepřetržitě obléhán burjatskými armádami, čítajícími až 2000 mužů. V typické depeši žádali jeho obránci o více brnění a mušket:
„Pane, bratští lidé (Burjati) mají mnoho jezdců a do bitvy jezdí s kovovými štíty a na předloktí nosí brnění a mají špičaté helmy; a my, pane, vši ponížení služebníci, jsme nuzně vybaveni, nemáme žádná brnění, a naše ubohé malé pušky nemohou štíty bratských bojovníků prostřelit…“
Výměna za podřízenost
V letech 1695-96 došlo na burjatském území k dalším revoltám, během nichž byl obléhán Irkutsk; když tudy ve 30. letech 18. století projížděli cestovatelé a vědci Gmelin a Müller, byl velitel bratské pevnosti stále ještě zaměstnán pořádáním razií na vzbouřence a odhalováním tajných úkrytů zbraní.
Proti početným a dobře ozbrojeným Burjatům zaujali Rusové tentýž smířlivý postoj, jehož pomocí se jim předtím podařilo podrobit a asimilovat Tatary. Výměnou za podřízenost carovi dostali tajšové, jejich kmenoví náčelníci, tituly a pozemkové dary a nemuseli odvádět naturální dávky. V roce 1762 jim bylo dovoleno shromáždit oddíly „domorodých kozáků“, které chránily hranici s Mongolskem ovládaným Čínou, a ruský reformátor Speranskij jim poskytoval výměnou za vykonávání omezené soudní moci plat.
Rusifikace
V 19. století přinesla tato politika mír, relativní prosperitu (od r. 1700 počet burjatských obyvatel na rozdíl od ostatních domorodých Sibiřanů rovnoměrně vzrůstal) a určitý stupeň rusifikace. Zejména na západ od Bajkalu přijalo mnoho Burjatů pravoslavnou víru a vyměnilo chov koní a dobytka za pěstování pšenice a brambor. Plstěné jurty se změnily na osmiboké dřevěné chaty a později na obdélníkové sruby, popisuje Anna Reidová.
Mnoho změn bylo jen povrchních a nezajímavých: gubernátoři si stěžovali na tajši, kteří se odcizili svým kmenovcům tím, že příliš dychtivě opouštěli burjatské zvyky a přijímali ruské, a cestovatelé se smáli bohatým majitelům stád, kteří si stavěli ruské domy plné ohavných koberečků a nábytku, jimiž chtěli udělat dojem na své okolí, ale sami bydleli v jurtách, postavených na dvorku.
Burjati ve městě
Podobně tomu bylo s prvními Burjaty, kteří přijeli do Petrohradu – dvojicí učenců, pověřených v roce 1817 Ruskou biblickou společností překladem evangelia do mongolštiny. Ani oni se nedokázali přizpůsobit: jeden přijal křest a křestní jméno Ivan teprve na smrtelné posteli a přitom ještě oplakával své staré jméno Lotus, a druhý se vrátil do Burjatska jak osamělý a agresivní starý opilec.
Nicméně koncem předminulého století měli Burjati poměrně slušnou poevropštěnou střední třídu zahrnující obchodníky, spisovatele a stále častěji též nacionalisty. Ti se spojili se sibiřskými regionalisty, aby čelili snahám Petrohradu omezit kočovné pastevectví, zuřivě debatovali o relativních přednostech rozdílných burjatských dialektů a popsali celé stohy papíru romantickými básněmi o širé stepi, rozepisuje podrobně tehdejší dobu Anna Reidová ve své knize Šamanův plášť (Dějiny domorodých národů Sibiře), ze které pro naše články pouze vybíráme.
