Národy Sibiře, které za šest hodin letu nezahlédnete, žily těžce, ale v nadbytku i v zimě, kdy se rtuť měnila na olovo
Foto: Viktor Zagumyonnov / Creative commons, CC-BY-SA
5 min
Dosud jsme v našich článcích o Eskymácích a Inuitech psali o arktickém etniku pocházejícím převážně z Grónska či ze Severní Ameriky. V nadcházejících článcích vás budeme informovat také o historii a životech původních obyvatel Sibiře, jež jsou pravděpodobnými prapředky těch dosud zmiňovaných.
Reklama
Encyklopedie Wikipedia charakterizuje Eskymáky či Inuity („Lidi“) takto: je to název pro skupinu domorodých obyvatel mongoloidního původu severní části Severní Ameriky (Kanada, Grónsko, Aljaška) a severovýchodní Asie (Sibiř). Za Inuity se označují především Eskymáci z Kanady a Grónska, kdežto na Sibiři a na jižní Aljašce se nazývají Jupikové či Juité, na severu Aljašky Inupiaté, v západním Grónsku Kalaallité, ve východním Tunumiité.
Evropa i USA by se do ní vešly
Všichni víme o Sibiři jen to, že je velká a že je studená: máme ji v povědomí jako bílou, rozlehlou zasněženou pláň ležící někde na východ od Moskvy. Velká tedy doopravdy je - pro představu: „mohli byste vzít celé Spojené státy americké a posadit je doprostřed Sibiře, aniž by se kdekoliv dotýkaly jejích hranic. Potom byste mohli vzít Aljašku a všechny státy Evropy bez Ruska a vyplnit jimi zbylý okraj jako kousky rozřezané mapy,“ napsal jeden výzkumník o rozlehlosti Sibiře.
Sibiř můžeme definovat jako Rusy ovládané území mezi Uralem a Tichým oceánem pokrývající osm milionů km2 neboli jednu dvanáctinu celkové plochy zemské pevniny. Z jednoho konce na druhý trvá let sedm hodin a během šesti nezahlédnete mezi lesy a bažinami žádné známky lidské existence kromě části Transsibiřské magistrály, zahajuje svoji knihu Šamanův plášť (Dějiny domorodých národů Sibiře) anglická novinářka a autorka Anna Reidová, jejíž práce se zaměřuje především na dějiny východní Evropy.
Mrazem praskají stromy
Průměrná zimní teplota se pohybuje mezi minus 30 a 40 °C, ale klesá i na minus 60. V takových podmínkách se rtuť mění na olovo a z brandy se stává sirup. Živé stromy explodují za doprovodu zvuků připomínající střílení z pušky, z dřevěných špalků při sekání odlétají modré jiskry a vydechovaný dech dopadá k zemi jako sprška krystalů se ševelením, jemuž se zde říká „šepot hvězd“.
Zdánlivě neobydlená
Naše představa Sibiře jako neobydlené pustiny – píše Reidová - je mylná, jelikož ještě před příchodem Rusů na konci 16. století zde bylo přes 30 různých etnických skupin, tedy asi na čtvrt milionu obyvatel. Někteří mluvili mongolskými, turkotatarskými či ugrofinskými jazyky; ostatní nevykazovali vůbec žádnou jazykovou příbuznost se zbytkem světa, o kterém neměli ani potuchy. Sami sebe nazývali jednoduše „mořští lidé“, „lesní lidé“ nebo stejně jako arktičtí Eskymáci či Inuité pouze „lidé“.
Patřili k nim Chantové, Evenkové, Čukčové, Něnci či Burjati, o kterých vás podrobněji budeme informovat v našich dalších článcích.
Těžký, ale bohatý život předků
Na jejich životě nebylo nic idylického – stejně jako na životech arktických Eskymáků či Inuitů, o nichž jsme publikovali desítky článků. Válka a hlad měly na svědomí stěhování velkých skupin obyvatelstva ještě dlouho před dobytím Sibiře Rusy a na dálném severu běžně žádali staří a nemocní o eutanazii probodnutím nebo uškrcením.
Ale podle archeologů a dávných cestovatelů byli domorodí Sibiřané dobře živení, zdraví a dokonce bohatí. Burjatští náčelníci (jedna z etnických skupin Mongolů – pozn. aut.) byli majiteli desítek tisíc koní, stejně jako bohatí Evenkové, kteří vlastnili množství sobů a postroje si zdobili talismany z tyrkysu a našedlé stříbrné slitiny, které kupovali od bucharských obchodníků (Bucharská provincie v dnešním Uzbekistánu – pozn. aut.).
„Marxistické“ pojetí dělby pomáhala přežít
Rozdělování úlovku mezi všechny rodiny – praxe, která později tak vzrušovala marxistické ideology – chránilo před neštěstím a pravidla týkající se příbuzenských vztahů zabraňovala rozšíření genetických vad a brala pod ochranu sirotky a vdovy.
Kultura díky nadbytku
Dokonce i národy obývající tundru v době kamenné měly nadbytek, který jim umožňoval zdobit oděvy ptačími pery a obarvenými sobími chlupy, slavit svátky běžeckými závody a obscénními tanci a trávit bezpočet nocí recitováním rytmických aliteračních (bez rýmů – pozn. aut.) eposů o tisících veršů.
Sofistikované hračky
Pro své děti vyráběly veselé a robustní hračky: miniaturní sáňky a kolébky, míče na kopanou zdobené našitými kožešinami, hlavolamy z provazů a slonovinové figurky zápasících medvědů a mužů řídících vlčí spřežení, popisuje obsáhle Anna Reidová dávné dějiny domorodých národů Sibiře ve své knize Šamanův plášť.
