Kýč, nebo poklad minulosti? Porcelánové sošky z dob socialismu
Foto: kavring / iStockphoto
4 min
Kdo měl za socialismu doma obývák bez vitríny, jako by snad ani nebyl. A kdo měl vitrínu bez porcelánové sošky, jako by ani neměl tu správnou, vkusnou domácnost. Malé i větší figurky, které dnes působí buď roztomile, nebo naopak trochu bizarně, byly svého času neodmyslitelnou součástí našich bytů.
Reklama
Porcelánové sošky zdobily obývací stěny, pracovny, kanceláře i podnikové klubovny. Byly symbolem „kultivované výzdoby“, jakési lidové představy o umění a zároveň věčným předmětem rodinných debat, co s nimi vlastně dělat. Byly to umělecké předměty, nebo jen kýč, který se nikdo neodvážil vyhodit?
Od továrny až do vitríny
Za socialismu byla výroba porcelánu velkým průmyslem a ČSSR se v exportu keramiky a porcelánu řadila mezi evropské velmoci. Vedle tradičních souprav na kávu a čaj se ale vyráběly i stovky typů porcelánových sošek. Některé vznikaly v renomovaných továrnách, třeba v Duchcově nebo v Dubí, jiné spíše jako sériová produkce v menších závodech. Do domácností se dostávaly masově. Lidé je kupovali v obchodech jako dárky, vyhrávali v tombole na plese nebo dostávali od zaměstnavatele k nějaké významné události.
Nejedna soška skončila doma ve vitríně proto, že „se to prostě hodilo někam postavit“. Byla totiž příliš hodnotná na to, aby ji někdo bez rozmyslu vyhodil, ale zároveň málokdy odpovídala vkusu majitelů.
Putovní porcelán: kdo bude tentokrát ten šťastlivec?
Málokterý předmět měl tak pestrý životní příběh jako porcelánová soška. Sošky byly často putovní – kdo ji dostal, hledal, komu ji co nejdříve předat. Typické bylo využití jako cena do tomboly: kachnička, myslivec s puškou nebo baletka se objevily na kulturních akcích, kde se takové výhře smála celá vesnice. Jindy sošku někdo zabalil jako dárek k narozeninám či k svátku, aby se jí elegantně zbavil. A tak cestovala z rodiny do rodiny, ze sklepa na půdu, z půdy do vitríny…
Umění, nebo kýč?
Hodnota těchto sošek se pohybovala někde na hranici uměleckého předmětu. Na jedné straně šlo o poctivou řemeslnou práci, detailně vymodelované postavy zvířat, tanečníků, lovců nebo vojáků. Některé kousky byly skutečně krásné a dnes mají sběratelskou hodnotu. Na straně druhé to ale byl i kýč a nebylo moc lidí, kteří by prahli vystavit si barevné jeleny u potoka, srnky, figurky dětí se psy nebo přezdobené baletky. Umění z nich často dělala jen vzpomínka a nostalgie.
Praktické uplatnění
Velmi oblíbenou kategorií byly porcelánové popelníky ve tvaru sošky. V hospodách a garážích, kde se chlapi scházeli na pivo a cigaretu, měly své pevné místo. Popelník v podobě ležícího psa nebo ladné dívky působil na stole „reprezentativněji“ než obyčejná plechovka.
Když podnik rozdával umění
Sošky se často dostávaly k lidem i skrze zaměstnání. Podniky je rozdávaly při příležitosti životních jubileí, na MDŽ (Mezinárodní den žen), při ocenění dlouholeté práce, někdy i jako bonus za splnění plánu. Místo praktické odměny tak člověk obdržel porcelánového jelínka nebo tanečnici, kterou si pak na čas vystavil nebo uložil do krabice.
Cena nostalgie
Dnes už se porcelánové sošky v běžných obchodech prakticky neseženou, a proto jejich sbírky nabývají na hodnotě. Na aukčních portálech se celé soubory prodávají za několik tisíc korun. Zatímco jednotlivou figurku lze pořídit i za pár stovek, větší kolekce, zvláště s originální značkou porcelánky, mohou vyšplhat na ceny kolem 5–10 tisíc korun.
Vzpomínka na dětství
Dnes se na porcelánové sošky díváme jinýma očima. Pro někoho představují estetický prohřešek a symbol doby, která už je pryč. Pro jiné jsou vzácnou vzpomínkou na dětství, kdy v obýváku měla své místo lesklá porcelánová srnka nebo husopaska s lidovým označením „lapač prachu“.
Ať už jim říkáme kýče, nebo umělecké kousky, jedno je jisté: tyhle malé figurky jsou stále součástí naší kulturní paměti. A kdo dnes objeví ve sklepě zaprášenou sošku z dob socialismu, možná zjistí, že má v ruce nejen kus historie, ale i předmět, který se na aukcích stává překvapivě cenným.
