Kdysi Vikingové záhadně opustili “Zelenou zemi”. Archeologové odhalili, co je k tomu vedlo
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
4 min
"Jaký byl osud tolika lidských bytostí, které byly tak dlouho odříznuty od styku s civilizovanějším světem? Byli zničeni invazí Inuitů nebo zahynuli kvůli nevlídnosti klimatu a sterilitě půdy?" napsal misionář Egede ve zprávě o své cestě do Grónska.
Reklama
Objev Grónska a původ názvu “Zelená země”
Grónsko objevil v roce 982 Nor Erik Thorvaldsson, přezdívaný Rudý. Novou zemi pojmenoval záměrně líbivým názvem “Zelená země” (Grønland), aby přesvědčil Islanďany k její kolonizaci. V roce 985 nebo 986 se vrátil do Grónska s asi 500 osadníky, kteří zde založili první vikingskou osadu. Kolonie se postupně rozrostla na 3000 obyvatel a udržovala kontakty s Evropou.
V 15. století osadníci záhadně zmizeli
V roce 1721 se na lodi s názvem Naděje plavil z Norska do Grónska misionář Hans Egede. Jeho cílem bylo přivést k protestantské víře tamní osadníky, od kterých neměli v Evropě 200 let žádné zprávy. Místo údolí zde našel zamrzlé fjordy, místo vikingských osadníků jen inuitské lovce. Jediným pozůstatkem Norů byly ruiny kamenných kostelů. Osud grónských obyvatel v 15. století byl dlouhou dobu opředen tajemstvím. Hypotéz existovalo několik - nepřizpůsobivost kolonistů měnícímu se klimatu, vymření při morové epidemii, vyhlazení místními inuitskými obyvateli nebo zlověstnými baskitskými piráty. Co se tehdy stalo?
Pravdu o vzhledu Grónska odhalily mušky
Dávní historici byli přesvědčeni, že pojmenování Grónska jako “Zelená země” byl pouze záměr zatraktivnit ostrov, aby byl více kolonizován. Nedávné výzkumy ale naznačují, že název mohl vystihoval skutečný vzhled ostrova. Studie vědců z chicagské Severozápadní univerzity ukázala, že Grónsko bylo v 10. století pohostinnější zemí. Během 15. století ale došlo k výraznému ochlazení. Vědci to tušili již dříve, ale neměli možnost své domněnky potvrdil. V Grónsku totiž prakticky nerostou stromy, jejichž letokruhy se v jiných koutech planety využívají ke zkoumání klimatu v dobách minulých.
Badatelé místo toho nakonec zkoumali bahenní usazeniny ze dna grónských jezer. Objevili zde mnoho mrtvých mušek, které k životu potřebovaly příznivé podmínky - relativně teplo, přítomnost zvířat i rostlin. Podle výzkumu zde bylo v 10. - 14. století v létě okolo 10 °C a v zimě okolo -5 °C.
Vžitá představa o grónských farmářích byla mylná
Předpokládalo se tedy, že Nory v polovině 15. století vyhnalo z ostrova nevlídné klima, které jim znemožňovalo obdělávat pole a chovat dobytek. Archeologické vykopávky v 21. století ale vyvrátily zažitou představu o životě Gróňanů. Mezinárodní výzkumný tým nazvaný Severoatlantická biokulturní organizace přišel se závěry, že místní obyvatelé nebyli zemědělskou společností, ale spíše loveckou. Zabývali se obchodem především s mroží slonovinou i jiným zbožím a potravu jim poskytoval zejména rybolov. Proto nemohli být tolik náchylní ke klimatickým změnám, jak se dříve myslelo. "Dříve jsme považovali Nory za farmáře, kteří lovili. Nyní je považujeme za lovce, kteří farmařili,“ řekl jeden z výzkumníků.
Kromě podnebí museli čelit i změně na evropském trhu
Evropané platili za mroží slonovinu zlatem. Řemeslníci ji používali v luxusních špercích, ozdobách, oděvech a předmětech. V roce 1327 měl balík mrožích klů o hmotnosti 800 kg hodnotu zhruba 780 krav. Ve 13. století se proti Norům postupně spiklo klima i ekonomika. V malé době ledové klesla globální teplota o 1°C. Moře zamrzala, lodě se ztrácely v ledu a muži umírali. Vlivem změny podnebí se v 15. století stalo moře mnohem bouřlivější. Lov tuleňů a mrožů byl na volném moři velmi riskantní.
Kolem roku 1400 navíc hodnota slonoviny v Evropě výrazně klesla, kvůli novým dodávkám klů z ruských mrožů a afrických slonů. Gróňané se sice dle archeologických nálezů snažili situaci přizpůsobit, nakonec však boj s nepřízní přírody i tržním hospodářstvím prohráli. Málokteří však čelili smrti vyhladověním nebo zabitím Inuity. Většina z Norů se prostě vrátila do zemí svých předků - na Island nebo do Skandinávie.
