Vesuv může vybuchnout ještě v tomto století. Následky by byly katastrofální

Neapolský záliv nabízí pohlednicové scenérie – úzké uličky plné života, kavárny s přeplněnými zahrádkami, prádlo vlající mezi okny protilehlých domů. Nad tímto ruchem se tyčí silueta Vesuvu. Malebná krajina, která je zároveň noční můrou vulkanologů.

Tři miliony lidí v dosahu ohnivé hory

Oblast kolem Vesuvu patří k nejhustěji osídleným částem Evropy. Milion obyvatel má domovy v okruhu deseti kilometrů od kráteru, další dva miliony do vzdálenosti padesáti kilometrů. V letních měsících přibývají stovky tisíc turistů.

Při erupci v roce 79 dosahovala teplota pyroklastických proudů – lavin rozžhaveného materiálu, popela a plynů – u kráteru 850 stupňů Celsia. O deset kilometrů dál to bylo stále 250 stupňů. Tato žhavá mračna se pohybovala rychlostí až 700 kilometrů za hodinu. Do patnácti kilometrů od sopky nikdo nepřežil.

„Těm lidem nezbývá než se modlit ke svatému Genarovi“, říká Flavio Dobran, jeden z předních znalců Vesuvu.

Když varování nestačí

Vincenzo Berna z Torre del Greco, města sousedícího s antickými Pompejemi a Herkuláneem, popisuje vztah místních k nebezpečí: „Narodil jsem se tady a hodlám tu také zemřít. Doufám, že mě Vesuv nezabije, ale pokud ano, je to můj osud.“

Tento postoj komplikuje práci expertům. Dobran a další odborníci dlouhodobě kritizují krizové scénáře, které označují za nespolehlivé a odtržené od reality. V roce 1995 požadovali politici tři týdny na přípravu evakuace. Přestože věda dokáže předvídat výbuch maximálně tři dny předem – a ani to není jisté.

Nereálné plány evakuace

Současné scénáře počítají s evakuací 600 tisíc nejvíce ohrožených obyvatel během tří dnů. Matematika však ukazuje absurditu těchto představ. Z hlavního neapolského nádraží by musel každých dvacet minut odjíždět vlak se třemi tisíci pasažéry.

Infrastruktura na takový nápor není připravená. Navíc rozsáhlá erupce přináší četná zemětřesení, která železniční provoz ochromenou. Doplňkové plány s využitím osobních aut a autobusů ignorují fakt, že komunikace mohou blokovat sutiny zřícených budov či poškozené mosty.

Dobran prosazuje radikální změnu přístupu – vytvoření tří zón s různou mírou osídlení. První by byla zcela bez obyvatel, ze druhé by probíhala dočasná evakuace do třetí bezpečné oblasti. Lidé by se po uklidnění situace mohli vrátit domů.

Prosperující město v nebezpečné krajině

První osadníci se v místech pozdějších Pompejí usadili v 8. století před naším letopočtem. O šest set let později tu stálo bohaté město, které prosperovalo díky obchodu s vínem a olivovým olejem. Ve 1. století před Kristem získali obyvatelé status římských občanů, v okolí vyrůstaly luxusní vily bohatých Římanů.

Plinius mladší zaznamenal, že menší otřesy půdy byly běžné a místní si na ně zvykli. Zemětřesení v roce 62, pravděpodobně o síle 5-6 stupňů Richterovy škály, poškodilo část zástavby. Lidé to však nebrali jako výstrahu, ale jako příležitost k modernizaci.

Věřili, že s krajinou nalezli rovnováhu.

Osmnáct hodin zkázy

Jediné dochované svědectví o erupci v roce 79 poskytl Plinius mladší, který ji pozoroval z bezpečné vzdálenosti Misena. Popsal sloup vymrštěného materiálu stoupající desítky kilometrů nad kráter: „Vypadalo to jako strom, jako borovice. Vystřelilo to prudce nahoru jako velmi dlouhý kmen a pak se to postupně rozvětvilo.“

Mohutný začátek dal obyvatelům čas na útěk. Ti, kdo se schovali v domech nebo se pokoušeli zachránit majetek, byli ztraceni. Dým zastínil slunce, první oběti umíraly v naprosté tmě. Po několika hodinách se po svahu valily rozžhavené kameny, které Pompeje dosáhly za dvacet minut.

Druhý den navečer se hora uklidnila. Pompeje ležely šest metrů pod novým povrchem, vyčnívaly jen vrcholky nejvyšších staveb. Z deseti tisíc obyvatel jich zahynulo přibližně dva tisíce.

Dvoutisíciletý cyklus

Pro většinu lidí jsou Pompeje turistickou atrakcí, erupce dramatickou kulisou pro příběhy. Vulkanologové však varují, že otázka nezní „může se to stát“, ale „kdy a jak silně“.

Přesné odpovědi neexistují, přestože je Vesuv nejsledovanější sopkou planety. Aleš Špičák z Geofyzikálního ústavu Akademie věd ČR potvrzuje: „Jasné jednoduché odpovědi opravdu neexistují.“

Vědecká data však ukazují znepokojivý vzorec. První ničivá avelinská erupce proběhla kolem roku 1900 před naším letopočtem. Pompeje pohřbil Vesuv v roce 79 – tedy přibližně po dvou tisících letech.

Od zkázy Pompejí uplynulo téměř dva tisíce let.

Supervulkán v zádech

Obyvatelé Neapolska čelí ještě jedné hrozbě. Zhruba 35 kilometrů západně od Vesuvu leží supervulkán Campi Flegrei – Planoucí pole. Jeho část se nachází pod hladinou Středozemního moře.

Obří erupce před 39 tisíci lety pravděpodobně přispěla k vymření neandrtálců. Oblak popela a síry zastínil slunce a způsobil globální ochlazení. V roce 2017 vědci z University College v Londýně a Observatoře Vesuv oznámili, že se supervulkán probouzí.

Christopher Kilburn, hlavní autor studie, varoval: „Zkoumáním procesů v oblasti Campi Flegrei jsme dospěli k závěru, že se možná blíží ke kritické fázi, kdy jakákoliv další aktivita zvýší možnost erupce.“

Paradox varování

Vědci se ocitají v pasti. Čím důrazněji popisují možná rizika, tím spíše vyvolávají rezignaci. Reakce mohou být pokrčení ramen – „s tím stejně nic neuděláme“ – nebo ironický úsměv nad „další sci-fi“.

Z jedné strany Vesuv, z druhé Campi Flegrei. Uprostřed tři miliony lidí.

Mírové soužití s přírodou? V tomto případě spíše nebezpečná iluze.