Český film Hroch je dodnes považován za jeden z největších omylů domácí kinematografie

Existují filmy, které diváky nadchnou, a pak ty, které je zklamou. A pak je tu Hroch, snímek, který dokázal něco vzácného: sjednotil kritiky i publikum v naprostém zděšení nad tím, co se právě odehrálo na plátně.

Když se člověk začne zajímat o nejhorší momenty české filmové historie, jméno tohoto snímku vyskočí téměř okamžitě. Ne proto, že by šlo o kontroverzní dílo s odvážným poselstvím, které doba nepochopila. Naopak, Hroch je učebnicovým příkladem toho, jak může selhat úplně všechno najednou.

Příběh bez příběhu

Už od prvních minut bylo jasné, že něco není v pořádku. Postavy působily jako vystřižené z papíru, dialogy zněly, jako by je psal někdo v horečce, a zápletka, pokud se tomu tak vůbec dá říkat, postrádala jakoukoliv logiku.

Tempo se vleklo. Diváci v sálech si vyměňovali zmatené pohledy a ptali se sami sebe, proč tohle vůbec někdo pustil do výroby. Film, který měl trvat něco přes hodinu, působil jako nekonečné utrpení.

Přečtěte si také

Než strhnete staré linoleum, ověřte si, co je pod ním. Může jít o azbest

2. 5. 2026

Pád režisérské legendy

To nejsmutnější na celém příběhu Hrocha je jméno v titulcích. Karel Steklý nebyl žádný začátečník, šlo o režiséra, jehož Siréna či Temno patřily k vrcholům poválečné kinematografie. Člověk, který kdysi uměl vyprávět silné příběhy s vizuálním citem a hereckou citlivostí.

Co se stalo? Těžko říct s jistotou. Možná tíha let a politický tlak normalizační doby. Výsledek byl každopádně zdrcující: strnulé vedení herců, statická mizanscéna a tempo, které by uspalo i nejodolnějšího diváka. Scény působily amatérsky, bez nápadu a jakéhokoliv citu pro filmovou řeč.

Filmoví historici dnes o Steklém často mluví jako o „ztraceném talentu normalizace„ a Hroch se stal jeho nejviditelnějším pomníkem. Zatímco jeho rané filmy jsou dodnes ceněny, tento snímek představuje smutnou připomínku tvůrčího úpadku, který v té době postihl mnoho talentů.

Přečtěte si také

Ložní prádlo nestačí měnit jednou za měsíc. Ideální interval je mnohem kratší

2. 5. 2026

Herci bez šance

I ti nejlepší herci se mohou stát obětí špatného materiálu. V Hrochovi se sešla zvučná jména své doby, ale jejich výkony byly nepřesvědčivé. Topili se v nesmyslných dialozích a nemotorných situacích, působili ztraceně, jako by sami nevěřili tomu, co hrají.

Mnozí z nich se později svěřovali s tím, jak náročná a deprimující byla práce na Hrochovi a jak se snažili svůj podíl na tomto filmovém omylu co nejrychleji zapomenout. V takovém prostředí prostě nebylo místo pro herecký projev.

Technický debakl

Ani kamera a střih nedokázaly zachránit potápějící se loď. Obrazy byly ploché a nezajímavé, postrádaly jakoukoli estetickou hodnotu. Ale to nejhorší přišlo právě se střihem, film působil jako chaotická sekvence nesouvisejících scén, které k sobě prostě nepasovaly. Zbytečné záběry, absence dynamiky, pomalé tempo. Čisté utrpení.

Ostuda, kterou nikdo neviděl

Je krutou ironií, že Hroch se za hranicemi Československa téměř neobjevil. Žádné mezinárodní festivaly, žádné recenze v západním tisku. Film byl tak katastrofální, že neměl sebemenší šanci zaujmout nikoho mimo svou domovinu, dokonce ani ve spřátelených socialistických zemích se o něj nikdo nezajímal.

A možná je to pro film, který si klade za cíl být uměleckým dílem, horší osud než být oslavován jako celosvětová ostuda. Hroch se stal jen trapným šepotem, který se za hranicemi nikam nedonesl.

Proč to nevyšlo?

Stály za negativními reakcemi umělecké nedostatky, nebo politické konotace? V případě Hrocha je odpověď jasná: šlo primárně o monumentální umělecké selhání. Film nebyl prvoplánově ideologickým dílem. Jeho „politika„ spočívala spíše v bezobsažnosti a snaze o neškodnou, zapomenutelnou zábavu. Což je samo o sobě symptomatické pro normalizační éru.

Hroch byl kritizován ne proto, že by šířil nějakou kontroverzní zprávu, ale proto, že se jako film absolutně nepovedl.

Dnes Hroch zůstává varovným příkladem pro všechny filmaře. Jeho legenda žije dál jako připomínka, že i velká jména mohou selhat a že i lehké komedie mohou být fiaskem. Pro českou kinematografii je to dodnes bolestivá jizva – a zároveň fascinující kapitola dějin, která stojí za prozkoumání. Byť možná ne za zhlédnutí samotného filmu.