Ten největší český poklad nám závidí celý svět. České korunovační klenoty mají nevyčíslitelnou cenu
Foto: Vladimir Wrangel / Shutterstock
5 min
Na naši národní pýchu si brousili zuby i nacisté. V té zlé době se zrodil nápad na ukrytí českých korunovačních klenotů co nejdál od hranic nevyzpytatelné Třetí říše. I když plán úplně nevyšel, nakonec se náš národní poklad vrátil na Pražský hrad.
Reklama
Tradičně se vypráví, že každého, kdo by si neoprávněně nasadil svatováclavskou korunu, do roka stihne smrt. Tato legenda má kořeny už ve středověku, kdy byla svatováclavská koruna chápána nejen jako symbol moci, ale také jako posvátný předmět spojený se svatým Václavem. Koruna totiž patřila jemu, patronovi české země, a čeští králové si ji při korunovaci pouze „půjčovali“.
Nenechavý Heydrich jen dávnou legendu potvrdil
Nejznámější případ, který se s legendou spojuje, je z doby druhé světové války. Zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich měl podle pověsti v roce 1941 klenoty tajně vyzvednout z Korunní komory a zkusil si nasadit korunu na hlavu. O několik měsíců později byl smrtelně zraněn při atentátu parašutistů v Praze-Libni. Tohle se pak bralo jako „důkaz“, že kletba korunovačních klenotů skutečně funguje.
Sama legenda ale sahá ještě dál: už ve středověku se tvrdilo, že Koruna svatého Václava chrání české země a trestá ty, kdo by ji chtěli zneužít. Proto byla klenotnice zabezpečena sedmi zámky, klíče měli nejvyšší představitelé země, a klenoty se vystavovaly jen výjimečně.
Edvard Beneš měl plán, ale nevyšel
Hitlerovskou armádu předcházela její pověst ještě předtím, než byla naše země okupovaná. Bylo známo, že tato armáda brala všechno, co jí přišlo pod ruce. Kancléř prezidenta Edvarda Beneše měl za úkol uchránit klenoty před pádem do nacistických spárů. Koruna, žezlo a jablko, které nechal zhotovit panovník a císař Karel IV., podnikly tajnou cestu, která měla zajistit jejich přetrvání v majetku Čechů. Klenoty měly být tajně ukryty v trezoru pobočky Národní banky československé v Žilině.
Chytré mozky vymyslely, že se nejcennější český poklad převeze nenápadně v dřevěné bedně v černé Tatře. Ta měla vzbudit méně pozornosti než opancéřovaný vůz s doprovodem.
Cesta jako z grotesky
V černé limuzíně seděli čtyři muži, kteří poklad chránili a ujížděli rychleji, než by jelo běžné vozidlo. Ve voze evidentně neseděli zkušení špioni, ale obyčejní a nepříliš chytří muži. Ti začali panikařit, když se jim ztratilo z očí další nenápadné vozidlo četnictva, které špatně odbočilo. Posádka vozu s pokladem zastavila na mostě a ve snaze upozornit ztracený doprovod na polohu, kde se nachází, začali muži strašně nenápadně střílet do vzduchu. Potom už to byla spíš groteska. Četnické auto sice pochopilo, že jde o signál, ale v horlivosti nakonec do vozu s pokladem narazilo. Náraz jen náhodou nesmetl limuzínu s pokladem z mostu. (Mimochodem, šlo o poslední prezidentský automobil Tomáše Garrigua Masaryka, který je dnes k vidění v Národním technickém muzeu.) Nakonec poklad na místo určení přece jen doputoval.
Špatné načasování
Jenže naše země už byla plná německých špionů a také těch, co si chtěli zajistit v přicházející době bezpečný život, a zpráva o převozu klenotů se dostala ven. Dokonce o převozu nějakého vzácného pokladu informovalo slovenské vysílání vídeňského rozhlasu.
Žilinský trezor bohužel poklad neochránil. Už po dvou týdnech byl podepsán mnichovský diktát a Slovensko během krátké doby vyhlásilo autonomní Slovenský stát a vlastní vládu.
Těsně předtím, než před žilinskou Národní bankou vypukly nepokoje a veřejné zfanatizované demonstrace proti Čechům, korunovační klenoty se vracely domů. Jenže velkou část českého území již obsazovala německá vojska, do toho rozhlas vysílal abdikační projev prezidenta Beneše. Cesta byla plná nástrah.
Převoz klenotů domů byl mnohem nebezpečnější než jejich cesta na Slovensko. Na našem území se už pohybovaly německé hlídky a průzkumné oddíly. K nim se přidávaly ozbrojené jednotky sudetských Němců, které vyjížděly daleko od Sudet. Posádky vozů musely operativně měnit trasu a vybírat vedlejší silnice. Klenoty na Pražský hrad nakonec dorazily v pořádku. Jenže v bezpečí nebyly.
Kdo ví, zda si je po Reinhardovi Heydrichovi ještě někdo odvážil přivlastnit
Říšský protektor Reinhard Heydrich si na určitou dobu přivlastnil všech sedm klíčů od Korunní komory a dokonce si odvážil navzdory legendě posadit na hlavu svatováclavskou korunu. Jenže pověst praví, že toho, kdo tak učiní neprávem, stihne boží trest.
A vypadá to, že v tomto případě to opravdu zafungovalo, přestože za úmrtím Heydricha byl atentát českých výsadkářů. K věrohodnosti legendy, která je spíše kletbou, lze dodat, že jeho syn Klaus měl s korunou stejný nápad a zemřel následující rok. Jeho smrt je sice spojená s dopravní nehodou, kdy vjel na kole pod náklaďák, ale i tak je zábavné si myslet, že zaúřadovala mystická moc svatováclavské koruny.
