Soused mi házel přes plot na zahradu šneky. Moji pomstu rozhodně nečekal

Když jsem loni na jaře začal pěstovat zeleninu, netušil jsem, že hlavní problém nebude počasí ani kvalita půdy. Byl to soused. Pan Miroslav, sedmdesátník z vedlejší parcely, se rozhodl, že své šneky bude systematicky házet ke mně. Trvalo mi několik dní, než jsem přišel na to, co se děje. A ještě déle, než jsem vymyslel, jak mu to vrátit.

Pamatuju si přesně ten večer, kdy to začalo. Stál jsem u záhonu se saláty a počítal hlemýždě. Sedmnáct kusů. Den předtím jich tam bylo pět.

Nejdřív jsem si myslel, že je to normální. Jaro, vlhko, šneci prostě přijdou. Postavil jsem past s pivem a ráno jsem je vysbíral do kbelíku. Ale každý večer tam byli znovu.

Třetí den jsem jich napočítal dvaadvacet. Čtvrtý den devětadvacet. To už nedávalo smysl. Odkud se pořád berou? Začal jsem si všímat detailů – většina z nich byla velká, dobře živená, a hlavně: leželi vždycky na stejné straně záhonu. Na té u plotu.

Odhalení přišlo náhodou

V sobotu ráno jsem se rozhodl, že budu celý den sledovat zahradu z okna v patře. Znělo to paranoidně, ale něco mi na tom prostě nesedlo. Vzal jsem si k oknu židli, termosku s kávou a čekal.

Kolem půl desáté se na sousední zahradě objevil pan Miroslav. Normálně by mě to nezajímalo – starší pán, důchodce, má svoji zahrádku jako koníčka. Ale tentokrát jsem viděl, jak se prochází se žlutým kbelíkem a něco z něj vybírá.

Přišel k plotu. Rozhlédl se. A pak to udělal – hodil něco přes plot přímo do mého záhonu se saláty.

Seběhl jsem dolů tak rychle, že jsem div neupadl na schodech. U záhonu leželi tři čerství šneci. Ještě se ani pořádně nerozlezli. Vrátil jsem se nahoru k oknu a sledoval dál. Pan Miroslav mezitím obešel celou svoji zahradu, sbíral šneky a pak se vrátil k plotu. Další várka letěla opět ke mně.

Dělal to systematicky. Metodicky. Jako by to byla jeho ranní rutina.

Konfrontace by nic nevyřešila

První impuls byl jasný – jít za ním a vynadat mu. Ale znám pana Miroslava. Je to tvrdohlavý cholerik, který si vždycky musí na něco stěžovat. Že mu větve přerůstají přes plot. Že jsem sekačkou dělal hluk v neděli (bylo to v sobotu). Že moje kočka chodí na jeho zahradu (nemám kočku).

Kdyby se mě zeptal normálně, jestli mu můžu pomoct se škůdci, asi bych souhlasil. Ale takhle? Takhle to byla čistá zlomyslnost.

Večer jsem seděl na terase a přemýšlel. Mohl bych postavit vyšší plot. Mohl bych mu to vrátit stejnou mincí. Ale to by byla válka, která by nikam nevedla. Potřeboval jsem něco jiného. Něco, co by ho zastavilo, ale zároveň… něco, co by mělo styl.

A pak mě to napadlo.

Plán byl jednoduchý

Další ráno jsem vstal v šest. Vzal jsem si rukavice, velký plastový box a obešel celou svoji zahradu. Každého šneka jsem opatrně sebral a uložil do boxu. Nasbíral jsem jich sedmdesát dva.

Pak jsem udělal něco, na co jsem byl docela pyšný. Vzal jsem lak na nehty od přítelkyně – jasně růžový – a každému šnekovi jsem udělal malou tečku na ulitě. Jen tak malinkou, aby to nebylo vidět na první pohled, ale dost výraznou na to, abych je poznal.

A pak jsem je všechny vrátil zpátky. Ne přes plot – to by bylo moc nápadné. Počkal jsem, až pan Miroslav odejde nakoupit, přelezl jsem plot a rozmístil jsem je po celé jeho zahradě. Do záhonů, pod keře, k plotu, všude.

Trvalo mi to půl hodiny. Byl jsem zpocený a nervózní, ale dokázal jsem to.

Sledování pokračovalo

Další den ráno jsem zase seděl u okna. Pan Miroslav vyšel na zahradu v půl desáté jako obvykle. Vzal si žlutý kbelík. A začal sbírat.

Díval jsem se divadelním kukátkem (zdědil jsem ho po babičce) a viděl jsem, jak se jeho obličej postupně mění. Sbíral a sbíral a sbíral. Kbelík se plnil rychleji než jindy. Mnohem rychleji.

Došel k plotu. Rozhlédl se. Hodil první várku ke mně. Vrátil se sbírat další. A pak další. A další.

Odpoledne jsem šel na zahradu a sebral všechny hlemýždě s růžovou tečkou. Bylo jich šedesát jedna – některé asi pan Miroslav přehlédl. A při první příležitosti jsem je zase přenesl zpátky do sousední zahrady.

Cyklus se opakoval

Dělal jsem to týden. Každý den stejný rituál. Pan Miroslav sbíral šneky, házel je ke mně. Já jsem je označoval růžovým lakem a vracel zpátky k němu. Byl to nekonečný koloběh.

Pak přišel ten zlomový den. Viděl jsem, jak pan Miroslav stojí uprostřed zahrady s kbelíkem a dívá se kolem sebe. Pak se podíval na kbelík. Pak zase na zahradu. Něco mu začalo docházet.

A hlavně, šneky si prohlížel zblízka. Všiml si růžových teček.

Stál tam asi deset minut a díval se na ně. Pak se podíval na můj dům. Pak zase na šneky. Viděl jsem, jak mu to dochází.

Ticho bylo výmluvnější než slova

Od toho dne mi pan Miroslav už nikdy žádného šneka přes plot nehodil. Neřekli jsme si o tom ani slovo. Potkáme se u plotu, pozdravíme se, prohodíme pár vět o počasí. Jako by se nic nestalo.

Ale oba víme. Oba přesně víme, co se stalo.

K plotu jsem navíc postavil malou dřevěnou ceduli. Namaloval jsem na ni hlemýždě a připojil nápis: „Šnečí hraniční přechod – pouze s platným vízem“. Pan Miroslav to viděl, když šel kolem. Tvářil se, že si toho nevšiml, ale zahlédl jsem, jak mu cuká koutek úst.

Někdy je nejlepší pomsta ta, která nikomu neublíží. Jen člověku připomene, že není možné ze souseda dělat hlupáka.

pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.