Proč je zívání nakažlivé? Vědci mají hned několik teorií
Foto: Unsplash
4 min
Průměrný dospělý člověk zívne denně dvacetkrát. A když přijde ta chvíle, téměř nejde zadržet. Zajímavější je však něco jiného - stačí vidět zívat někoho v okolí a už máme chuť udělat totéž. Vědci z různých oborů se shodují, že za tímto jevem stojí pravděpodobně evolučně podmíněná potřeba chránit členy vlastní skupiny, přesný mechanismus však stále zůstává záhadou.
Reklama
Co vlastně zívání způsobuje
Vědecká komunita se dodnes neshodla na jednoznačném vysvětlení, proč vlastně zíváme. Douglas Parham z univerzity ve Wichitě, který se zabývá studiem řeči, nabízí jednu z teorií: „Když jsme unavení, přestáváme dýchat hluboce, což vede ke hromadění oxidu uhličitého v těle“. Zívnutí pak může fungovat jako specifický typ dýchání, které rychle doplní kyslík a zároveň odvede přebytečný CO2 – dokonce efektivněji než běžný hluboký nádech.
James Giordano z Georgetownské univerzity, expert na neuroetiku a neurovědy, popisuje chemické změny v těle jako jakési „brány pro zívání“. Pokles kyslíku nebo nárůst látky zvané adenosin vysílají signál, který zívání spouští. Při samotném zívnutí dochází ke stlačení obličejových svalů, což pohání krev obohacenou kyslíkem směrem do mozku.
Existují i alternativní vysvětlení. Některé studie naznačují, že zívání slouží k chlazení mozku nebo k protažení vnitřních orgánů včetně plic a tkání, čímž pomáhá tělu se probudit.
Zívají i zvířata?
Thomas Scammell, neurolog z Harvardské lékařské fakulty specializující se na spánek, upozorňuje, že informací o zívání je překvapivě málo. Přesto víme, že jde o primitivní reflex zakódovaný v mozkovém kmeni, který sdílí mnoho živočichů.
Protože mozkový kmen lidí se podobá kmeni jiných savců – a dokonce i ptáků a plazů – dává smysl, že zívání je rozšířené napříč živočišnou říší. Ptáci, plazi, savci i někteří žraloci umí zívat. Zajímavostí je, že zvířata s větším mozkem mají tendenci zívat déle.
To trochu podporuje teorii, že zívání ve skutečnosti mění chemii mozku.
Giordano dodává, že vědci stále zkoumají přesné důvody tohoto chování.
Nakažlivost zívání – co za tím stojí
Jisté je, že zívání se šíří mezi lidmi. Podle jedné studie se pravděpodobnost zívnutí zvýší šestkrát, pokud vidíme zívat někoho jiného.
Giordano vysvětluje nakažlivost zívání pomocí konceptu sociálního zrcadlení, kdy organismy napodobují chování ostatních. Do stejné kategorie patří i škrábání, křížení nohou nebo smích. Toto chování může souviset se zrcadlovými neurony v mozku.
„Tyto neurony spojují to, co vnímáme a cítíme, se způsobem, jakým se pohybujeme“, vysvětluje Giordano. „Když někdo vidí, jak si škrábu obličej, ví, jaký to je pocit. A může cítit nutkání udělat totéž“.
Experiment s myšmi odhalil podobné chování
Zhou-Feng Chen, ředitel Centra pro studium svědění na Washingtonské univerzitě, provedl výzkum sociálního škrábání u myší. Když laboratoři ukázal myším video jedné myši, jak se škrábe, ostatní myši začaly škrábat se do pěti sekund. Přitom byla jejich pravděpodobnost napodobit toto chování pětkrát vyšší než u kontrolní skupiny.
Chen vysvětluje, že když zvířata napodobují ostatní, musí rozpoznávat užitečné chování. Bez přemýšlení si řeknou: „Tohle chování musí být velmi užitečné, takže bych to měl také udělat“.
Podle Chena může toto chování šetřit energii a chránit zvířata před nemocemi. Například divoká zvířata nežijí v sterilním prostředí a často se setkávají s bodavým hmyzem přenášejícím choroby. Napodobování škrábání by jim mohlo pomáhat odrazit infekci.
Sociální vazby a empatie
Zívání a další formy napodobování mohou také posilovat sociální vazby, jak naznačuje Scammell:
Když vám někdo věnuje milý přátelský úsměv, automaticky se pravděpodobně usmějete zpátky. Je to forma sociální komunikace a zdá se, že lidé s vyšší empatií mají větší tendenci k tomuto sociálnímu zrcadlení.
Evolučně tedy může jít o mechanismus, který posiluje soudržnost skupiny a pomáhá členům kolektivu lépe spolupracovat a chránit se navzájem.
Co víme a co zatím ne
Přestože je zívání běžnou součástí našeho života, zůstává v mnoha ohledech záhadou. Vědci se shodují, že jde o starobylý reflex s pravděpodobným evolučním významem pro přežití skupiny. Zda však primárně slouží k okysličení mozku, jeho chlazení nebo k sociální komunikaci, není dosud zcela jasné.
Jedno je však jisté – příště když zíváte po někom jiném, můžete si být jisti, že nejste sami. Děláme to všichni a pravděpodobně to dělali i naši předkové před tisíci lety.
