Jana Nerudu otec nikdy nepohladil ani nepochoval. Když plakal, nosili ho vojáci v nádobě na vodu
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
„Mne osud do kolébky tvrdé dal, pak na kazajku záplatu mi přišil', popsal Neruda své dětství a mládí v Knize veršů. Když se Jan, pokřtěný Nepomucký, narodil, jeho otec pracoval jako domovník a spolu s matkou provozovali kantýnu v budově Újezdských kasáren, kde také bydleli. Život neměli snadný, ani rodiče ani jejich jediný syn. Rodičovské lásky se mu se mu sice dostalo, ale…
Nerudova matka Barbora, statná žena s tmavými vlasy a černýma očima (1795-1869), se 18. října 1831 ve svých 36 letech podruhé vdala - za 47letého vdovce Antonína Nerudu (1784-1857), muže málo mluvného a trochu podivínského. Pro Barboru bylo narození jejího prvního a jediného syna Jana v pozdějším věku „zázrakem či božím darem a snad už víc od života nechtěla. Vlastně měla ještě jedno přání: aby viděla svého hošíka vyrůstat zdravého a šťastného“, popisuje poutavě novinářka a spisovatelka Stanislava Jarolímková ve své publikaci Co v průvodcích o Praze nebývá aneb Pokračování historie Prahy k snadnému zapamatování.
Nerudův život je spjat s Prahou, podstatnou část dětství a mladého života strávil na pražské Malé Straně. Matka si zde přivydělávala jako posluhovačka, mj. u proslulého geologa J. Barranda. Měla bohužel málo času věnovat se synovi, a tak byla vděčná, když vojáci z kasáren, ve kterých žili, „nosili plačícího chlapce po dvoře ve štoudvi na vodu“. V těchto místech údajně chlapci jedna cikánka věštila, že nebude dlouho žít, bude moudrý a silný, ale chudý: „bude míti rozumu za sedm, za sedm síly, ale za sedm mu bude scházeti peněz, tak bude štědrým“. Mladý Neruda nakonec skutečně zemřel v nevysokém věku 57 let (narodil se 9. července 1834 a skonal 22. srpna 1891).
Janův otec, šedooký vysloužilý dělostřelec z napoleonských válek, provozoval kantýnu a později trafiku. Z prvního manželství měl devítiletou dceru Marjánku. Říká se, že svého syna nikdy nepohladil ani nepochoval. Údajně tím důvodem nebylo to, že by syna nemiloval, ale „buď byl zvyklý na tvrdou vojenskou kázeň, nebo příliš unavený bídou a nespravedlností, které viděl kolem sebe, a tak chtěl tímto způsobem chlapce připravit na to, že život není snadný“, citujeme spisovatelku.Syn otce obdivoval, hlavně díky jeho vyprávění o časech strávených na vojně, kdy prošel „svět“. Jak to ale tak bývá, Janíček „pochopil svého otce teprve ke stáru“.
Mnohem bližší si byl ale Jan s velmi zbožnou maminkou, která mu poskytovala útěchu a lásku, „vždy pro něj měla pohlazení, pochopení a laskavé slůvko“. Barbora věřila ve spravedlivé řízení světa Bohem a učila syna snášet chudobu a trpělivosti za odměnu po smrti. Kladla mu na srdce, že „nikdo se nemá proti své chudobě bouřit a musí trpělivě snášet vše, co ho potká, protože jen tak dojde po smrti odměny“.
Malý Jan milované mamince sedával na klíně či na malé stoličce u jejích nohou, poslouchal její náboženské písně a výklady snů, které později využil ve svých Povídkách malostranských. Matka ho často brávala do Lorety a v adventním čase také pravidelně na ranní mše do chrámu sv. Víta. Právě v tomto ikonickém svatostánku později Jan ministroval, aby své zbožňované mamince udělal radost, popisuje spisovatelka Stanislava Jarolímková.