Potomci elitních nacistů: Jak skončily jejich osudy?
Většina z nich vyrůstala v luxusu a blahobytu stranou od války a utrpení, zatímco jejich rodiče páchali otřesné činy a válečné zločiny. Jak tyto děti dopadly a udělaly během svého života něco pro odčinění neomluvitelných věcí, za kterými stojí jejich rodiče?
Potomci si své rodiče nevyberou a nemohou ovlivnit, v jakých vyrůstají poměrech. Morální otázka je, zda nám má být dětí nacistických představitelů líto? Vyrůstaly sice v luxusu, následně ale pocítily následky války v plném, a pro ně tom nejhorším, smyslu - přišly nadobro o své rodiče. Ať už kvůli sebevraždě, či zatčení. Pojďme se podívat na to, zda se tyto zhýčkané dětičky v dospělosti přidaly na správnou stranu a činy odsoudily.
Nacističtí představitelé byli přesvědčeni o své ideologii a výjimečnosti. Opovrhovali svými nepřáteli a páchali kruté věci, doma však většinou působili jako milující manželé a otcové, kteří se s velkou péčí starali o rodinu. Po konci války tak byli jejich potomci po právu v šoku. Nejen že o své otce přišli, ale s faktem jejich zločinů se museli v následujícím životě vyrovnávat. Některé z dospělých dětí například nepřijali na školy, jiné si měnily příjmení a svůj původ tajily. Našli se ale i tací, kteří činy rodičů odsoudili. Nejdále došel asi Niklas Frank, syn popraveného „kata Poláků“ Hanse Franka.
Odsouzení Hanse Franka jeho synem
Hans Frank se v roce 1939 stal guvernérem dobytého polska. Z právníka, kterým původně byl, se zároveň se svým získaným vlivem stal krutým okupantem. Polsko zdrancoval, zničil jeho politickou elitu a odvlekl desetitisíce obyvatel.
Jeho syn Niklas se po válce zařadil mezi největší kritiky a odpůrce svých mrtvých a zajatých nacistických otců. Napsal o něm knihu, v níž se šokující otevřeností vylíčil neobyčejnou nenávist i opovržení a otce vykreslil jako „nekritického sladkohubého slizouna, ‚udělaného‘ do Hitlera“. Tato slova se setkala s pochopením a uznáním, našli se ale také kritici. Mezi ty se zařadil český badatel Jaroslav Čvančara.
„Tolik vyžadované ‚účtování s rodiči‘, jak je předvádějí někteří potomci nacistů, například Niklas Frank (…), považuji za teatrální a hloupé. Jsem přesvědčen, že nikoliv mediální sebemrskačství, ale pouze vnitřní a hluboká katarze může dojít k upřímnému vyrovnání se s minulostí.“
Zatrpklá a panovačná dcera vzpomínající na milovaného otce
Protiklad zmíněného Frankova syna je bez pochyby Gudrun Himmlerová. V době smrti jejího milovaného otce, který byl jedním z nejnenáviděnějších nacistů a měl na svědomí ta nejhorší zvěrstva, jí bylo 15 let. Po válce ale nikdy nacistické chyby nepřiznala a svého otce dokonce bránila! Byl prý pouze pověřen Hitlerem aby "svážel odpad říše". Ve svém životě se zařadila mezi sympatizanty neonacistické strany NPD a provdala se za jejího funkcionáře. Zemřela v roce 2018, údajně jako zatrpklá a panovačná stařena. Názor o ní si tak můžete udělat sami.
Mezi potomky se zařadil i hrdý popírač holokaustu
Wolf Rüdiger Hess, jediný syn Rudolfa Hesse, se narodil v roce 1937 a na svého otce si nemohl pamatovat. Znal jej jen z několika dopisů, přesto s ním sympatizoval a během svého života se dokonce zařadil mezi popírače holokaustu.
Mezi "poválečné hrdiny" se nezapsala ani jediná a vymodlená dcera zakladatele gestapa a velitele letectva Hermanna Göringa. Edda se stala oblíbenkyní samotného Hitlera a vyrůstala v naprostém luxusu, jako by šlo o korunní princeznu. Po válce se stala polosirotkem a nenáviděla Američany. Norimberský soud považovala za bezprávný.
Jak hodnotíte postoje nacistických dětí? Měli být potomci nacistů za svoje obhajování souzeni, nebo se jedná o bránění milovaných rodičů, za které nemohou?