Měl to být hrdina mezi německými parníky. Wilhelm Gustloff svou záchrannou akci nakonec nedokončil

Původní účel parníku byl poskytnout levné zámořské cestování továrním dělníkům, administrativním pracovníkům či rolníkům. Nakonec vezl uprchlíky a zraněné vojáky. Do cíle ale nedorazil. Co se stalo a proč je dnes tak známý?

Malé představení parníku

Wilhelm Gustloff byl postaven nacisty, aby si i prostí lidé třetí říše mohli dovolit luxusní dovolenou. Během druhé světové války změnil svůj účel na záchranný parník. Dne 30. ledna roku 1945, těsně před koncem druhé světové války, vyplula z přístavu Gdyně (tehdy se jmenoval Gotenhafen) a mířil do východního Pruska.

Přečtěte si také

Posádka lodě Mary Celeste záhadně zmizela, náklad však na lodi zůstal. Událost není ani po 140…

11. 12. 2023

Parník vyšel na 25 milionů říšských marek, nalézalo se zde 224 kajut pro dvě osoby, 233 kajut pro čtyřčlenné rodiny a větší rodiny se sem vešly dvě, stavitelé mysleli i na ně. Dva apartmány byly vždy volné, byly totiž zarezervované pro Adolfa Hitlera a Roberta Reie, ovšem Hitlerův apartmán zůstal navždy nevyužit.

Zajímavostí je, že parník samotný se měl jmenovat Adolf Hitler, ale tehdejší vůdce s tímto pojmenováním nesouhlasil. Místo toho nechal parník pojmenovat Wilhelm Gustloff, což byla jeho pocta a reference na vůdce nacistické strany ve Švýcarsku, který byl v roce 1936 zastřelen studentem medicíny židovsko-chorvatského původu, Davidem Frankfurterem.

Operace Hannibal

Do této operace se musely zapojit všechny lodě, osobní, výletní, nákladní i vojenské. Wilhelm Gustloff nebyl výjimkou. Jednalo se o námořní evakuační a transportní program, který měl za úkol evakuovat zraněné německé vojáky a civilisty, které ohrožovala Rudá armáda. Odhadem se jednalo o 2 miliony lidí. Operace byla zahájena 21. ledna 1945 a Wilhelm Gustloff vyplul o devět dní později. Do té doby byl v přístavu ukotven po dobu čtyř let. Bylo plánováno, že parník bude doprovázen dvěma loděmi, jedna z nich ale kvůli poruše musela přerušit svou plavbu. Jednalo se o loď TF-1. Další loď, Löwe, torpédoborec dříve používaný norským námořnictvem ve svém úkolu pokračovala. Parník navíc doprovázela další, osobní loď, která rovněž převážela uprchlíky.

Osud parníku předurčovali čtyři kapitáni, z nichž jeden byl hlavní (vojenský důstojník) a tři civilisté. V tomto případě neplatilo, že víc hlav víc ví, a neustále se nemohli shodnout, kam jet a zda svítit, či jet bez světel. Nakonec se vydali dál po širém moři a doufali, že je nepřítel nespatří kvůli špatnému počasí. Ke smůle všech narazili na sovětská námořní vojska. Stalo se tak kolem šesté hodiny večerní, kdy museli rozsvítit červená i zelená navigační světla, aby se s nepřítelem nesrazili, a to i přes námitky nejednoho člena posádky.

Nečekaný útok, křik a zoufalé činy

Kolem 21. hodiny byl parník napaden, a to ve vodách u dnešního Polska. Jejich sonda byla mrazem vyřazena z provozu a nedekovali nepřítele v torpédové lodi S-13. Za čtvrt hodiny tři torpéda ze čtyř, které vypálila S-13 ze 700 metrů, zasáhla levobok parníku. V tu chvíli se veškerá posádka ocitla v panice, zoufale se snažili zachránit a bojovali o záchranné vesty i čluny. Rádio bylo v tu chvíli nepoužitelné a loď Löwe mohla být přivolána na pomoc pouze pomocí světelného paprsku. Bezprostředně po útoku zahynulo přes 5 000 lidí.

Asi hodinu po útoku se parník potopil. Lidé byli nuceni skočit do moře, jiní do něj byli staženi. Teplota vody nebyla příliš příznivá, voda byla místy zamrzlá. I tento fakt přispěl k velké úmrtnosti cestujících, počet přeživších se odhaduje na 1 252 lidí. Většinu obětí tvořily děti, a to více než polovinu. Výpovědi svědků jsou nejasné, zejména kvůli šoku a následné panice. Jeden svědek uvedl, že slyšel pouze křik, další viděl ženu, která měla proříznuté obě zápěstí. Děti se držely svých rodičů, zatímco rozbouřené vlny smetaly další a další lidi do moře. Spousta dětí zemřela jen proto, že si oblékly vesty pro dospělé a potopily se hlavou napřed. Přítomní vojáci dokonce obraceli zbraně proti svým rodinám. Lodě, které zachránily přeživší, byly rovněž torpédovány. Vrak parníku nyní leží na mořském dně, 30 km od pobřeží Pomořanska.

Rekordní počet obětí v historii námořnictva

Z oficiálních záznamů lze vyčíst, že na palubě parníku se mělo plavit 6 050 lidí, což odpovídalo kapacitě lodi. Konkrétně se jednalo o 173 členů posádky, 918 vojáků z ponorkového výcvikového sboru, 2 373 žen pracujících jako pomocnice námořnictva, 162 vojáků (zraněných i nemocných) a 4 424 uprchlíků. Nicméně nalodil ještě minimálně 2 000 dalších uprchlíků narychlo po cestě.

Heinz Schön, přeživší člen posádky, prováděl poválečné vyšetřování a došel k závěru, že parníkem ve skutečnosti cestovalo 10 582 cestujících, z toho 8 956 uprchlíků. Drtivá většina těchto uprchlíků byly ženy a děti. Nicméně když se loď stavěla, byla určena pouze pro 2 000 cestujících. Velké prostory však umožnily pojmout takové množství lidí. Záchranné čluny a další záchranné zařízení však vystačily pouze na polovinu všech momentálních cestujících. Jedná se tak o nejhorší námořní katastrofu, co si lidstvo pamatuje.

Přečtěte si také

Poslední jídlo na Titaniku. Některé recepty byly zachráněny

23. 10. 2023

Dnešní pohled na katastrofu

Stále se diskutuje o tom, zda jde o válečný zločin. Institut pro námořní právo v Kielu v Německu však zastává názor, že se o válečný zločin nejedná, neboť parník byl ozbrojen, a navíc se používal jako vojenské zařízení.