Babovřesky rozdělily diváky na dva nesmiřitelné tábory. Na Nově opět ožijí zítra večer

Jedni se u něj řežou smíchy, druzí nevěří vlastním očím a dodnes tvrdí, že nic horšího česká kinematografie nenatočila. Přesto Babovřesky lámaly rekordy návštěvnosti a dodnes patří k nejdiskutovanějším českým komediím. V čem tkví jejich zvláštní kouzlo?

Film, který kritici zatratili, ale diváci milovali

Když Zdeněk Troška v roce 2013 uvedl do kin Babovřesky, málokdo čekal, jak bouřlivé reakce snímek vyvolá. Filmová kritika byla nemilosrdná. Recenzenti psali o jednoduchém humoru, prvoplánových vtípcích a vesnických stereotypech. Jenže zatímco odborníci kroutili hlavou, kina praskala ve švech.

První díl totiž vidělo přes 650 tisíc diváků a stal se jedním z nejnavštěvovanějších českých filmů desetiletí. Následovala dvě pokračování a Babovřesky se proměnily ve fenomén, který dodnes rozděluje české publikum. Jedni je označují za pohodovou lidovou komedii, druzí za film, který vůbec neměl vzniknout.

Jihočeská pohádka, která přilákala tisíce turistů

Přestože obec Babovřesky na mapě nenajdete, její filmový svět vznikl na několika místech jižních Čech. Hlavní kulisy poskytly Chelčice, další scény vznikaly v Pištíně, Netolicích, Záboří, Dobčicích, Malých Chrášťanech, Dřítni nebo na Hluboké nad Vltavou.

Po premiéře začaly do těchto míst proudit stovky fanoušků. Chtěli vidět náves, hospodu, kostel i uličky, kde se odehrávaly nejznámější scény. Místní dodnes vzpomínají, že se po uvedení filmu stávalo běžně, že turisté zastavovali auta a ptali se, kde bydlela ta či ona filmová postava.

Samotný název Babovřesky navíc nevznikl náhodou. Jde o slovní hříčku inspirovanou skutečnými jihočeskými Žabovřeskami.

Hvězdy vedle neherců. Přesně tak to měl Troška rád

Obsazení bylo jednou z největších předností filmu. Zdeněk Troška opět vsadil na osvědčenou kombinaci zkušených hereckých osobností a obyčejných lidí z regionu.

Ve filmu zazářili Lukáš Langmajer, Lucie Vondráčková, Jan Dolanský, Pavel Kikinčuk, Veronika Žilková, Jana Synková, Jana Altmannová, Jindřiška Kikinčuková, Lubomír Kostelka, Jiří Pecha, Miroslav Noga, Jitka Sedláčková, ale také řada neprofesionálních herců včetně Růženy Havlové, Anastázie Perlikové, Jaroslavy Ulrichové nebo Jarmily Bursové.

Právě díky nim působí vesnice živě a uvěřitelně. Nejde o naleštěnou kulisu, ale o místo, které připomíná skutečný český venkov se všemi jeho figurkami, pomluvami i laskavým humorem.

Lucie Bílá přijala roli z kamarádství. Honorář neřešila

Jedním z největších překvapení byla krátká, ale nepřehlédnutelná účast Lucie Bílé, která si zahrála romskou věštkyni.

Podle lidí z produkce přijala nabídku především kvůli dlouholetému přátelství se Zdeňkem Troškou. Sama několikrát přiznala, že jeho filmy má ráda pro jejich laskavost a schopnost rozdávat dobrou náladu. Její účast se tehdy stala jedním z příjemných překvapení filmu.

Natáčení připomínalo spíš letní prázdniny

Kdo někdy pracoval se Zdeňkem Troškou, většinou říká totéž – na jeho place panovala pohoda. Herci často vzpomínají, že mezi jednotlivými scénami seděli společně na návsi, povídali si s místními nebo zašli na kávu. Místo nervózní atmosféry vládl smích a improvizace. Režisér navíc hercům často dovoloval měnit dialogy nebo přidávat vlastní nápady, pokud byly vtipné.

Lukáš Langmajer později vzpomínal hlavně na nádhernou jihočeskou krajinu a výbornou partu lidí. Podobně mluvila i Lucie Vondráčková, která označila natáčení za jedno z nejpříjemnějších, jaké zažila.

Ne všechno šlo podle plánu

Ani pohodové natáčení se neobešlo bez drobných karambolů. Lucie Vondráčková se během jedné scény nešťastně udeřila hlavou o polici. Výsledkem byla boule na čele, kterou si mohou pozorní diváci všimnout ještě v několika následujících záběrech. Filmaři se ale nenechali rozhodit a pokračovali dál. Ostatně právě podobné drobnosti dnes patří mezi oblíbené filmové zajímavosti, které fanoušci při opakovaném sledování rádi objevují.

Neherci dodali filmu to nejcennější. Troška nikdy netajil, že má rád obyčejné lidi. Proto i tentokrát obsadil do mnoha menších rolí skutečné obyvatele jihočeských vesnic.

Hospodští, sousedé, návštěvníci poutě nebo štamgasti v hospodě často nebyli herci, ale lidé, kteří žijí jen pár kilometrů od míst natáčení. Právě oni dali filmu zvláštní autenticitu.

Zdeněk Troška nikdy netočil pro kritiky

Režisér opakovaně říkal, že jeho filmy nejsou určeny filmovým teoretikům, ale obyčejným lidem. Chtěl, aby si diváci na dvě hodiny odpočinuli, zasmáli se a zapomněli na starosti všedních dnů.

Babovřesky tento přístup dokonale vystihují. Nenabízejí složitou psychologii ani velké dramatické zvraty. Místo toho staví na známých českých povahách, svérázných figurkách, venkovských drbech a humoru, který někomu připadá kouzelně lidový a jinému zase neúnosně prostý.

Láska, nebo nenávist. Nic mezi tím

Možná neexistuje česká komedie posledních let, která by publikum rozdělila tak výrazně. Na internetových databázích se dodnes objevují hodnocení od jedné až po pět hvězdiček. Jedni Babovřesky označují za filmovou katastrofu, druzí je považují za ideální odpočinkovou komedii, kterou si pouštějí každý rok.

Zdeněk Troška natočil film, který možná nikdy nezíská cenu kritiků, ale jen málokterý český snímek dokázal vyvolat tolik emocí a stát se součástí moderní české popkultury.

Pokud jste Babovřesky dosud neviděli, můžete si na ně udělat vlastní názor už zítra ve 20:20 na Nově. A jestli patříte mezi jejich příznivce, nejspíš už dopředu víte, kterým hláškám se budete smát znovu. Protože ať už je milujete, nebo nesnášíte, jedno se jim upřít nedá, zapomenout na ně se opravdu nedá.