Na dovolené jsme s kamarádkou pomluvily pohledného barmana. Netušily jsme, že nám rozumí

Když vidíte na dovolené u baru sympatického chlapa, automaticky předpokládáte, že vám nerozumí. Že si s kamarádkou můžete říct úplně všechno. Jenže já jsem si tuhle jistotu užívala přesně do chvíle, než mi ten barman s úsměvem nabídl panáka – a popřál mi hezký večer česky.

Stála jsem u barového pultu někde na chorvatském ostrově, opálená, uvolněná, s třetím sprizem v ruce. Vedle mně Lucka, moje nejlepší kámoška, se kterou jsme si slíbily, že tahle dovolená bude jen naše – žádní chlapi, žádné drama, jenom moře, víno a klid.

A pak přišel on.

Vysoký, snědý, vlasy svázané dozadu, tetování na předloktí. Usmíval se na každého, ale nějak… jinak. Měl v sobě klid. Když míchаl koktejly, vypadalo to, jako by dělal umění. Lucka si toho všimla první.

„Hele, támhle ten barman. To je přesně můj typ,“ zašeptala mi do ucha.

Zasmála jsem se. „Tvůj typ je každej, kdo umí nalít drink.“

„Ale vážně. Podívej se na něj. Vsadím se, že má holku v každým přístavu,“ pokračovala Lucka a já jsem přikývla. Měla pravdu – vypadal přesně jako ten typ. Sebevědomý, možná trošku arogantní, určitě zvyklý na pozornost.

Začaly jsme si vymýšlet jeho příběh

Seděly jsme tam ještě hodinu, popíjely, smály se a mezi řečí jsme ho komentovaly. Nahlas, samozřejmě. Proč taky ne? Byl to viditelně cizinec, mluvil anglicky, obsluhoval turisty. Šance, že nám rozumí, byla nulová.

„Myslíš, že si všímá, jak na něj zíráme?“ zeptala se Lucka.

„Jasně že si všímá. Ale taky si všímá těch dvou Italek, co sedí tamhle vlevo. A té blondýny u sloupu. Ten chlap má radar,“ odpověděla jsem jí.

Pak jsme začaly spekulovat. Jestli bydlí tady, nebo je tu jenom na sezónu. Jestli má přítelkyni. Jestli chodí po práci plavat do moře. Vytvořily jsme si o něm celý životopis – napůl ze legrace a napůl proto, že nám bylo fajn a alkohol nám rozvolnil jazyk.

V jednu chvíli Lucka prohlásila: „Vsadím se, že mluví maximálně anglicky a chorvatsky. Možná trochu německy, jezdí sem hodně Němců.“

„No jasně. Čeština je pro něj jako čínština,“ přidala jsem se. A pak jsem řekla nahlas, směrem k baru, víc v nadsázce než vážně: „Škoda, že je to asi sukničkář.“

Lucka se zasmála tak nahlas, že se k nám pár lidí otočilo.

Objednávka, která všechno změnila

Kolem půlnoci jsme se rozhodly jít na poslední drink. Došla jsem k baru, on zrovna utíral sklenice. Usmál se na mě – a já jsem poprvé zpozorněla. Ten úsměv byl jiný. Jako by… jako by věděl něco, co já ne.

„Two gin and tonics, please,“ řekla jsem.

Přikývl, začal připravovat drinky. A potom, úplně mimochodem, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, se na mě podíval a řekl: „Takže jeden pro tebe a jeden pro tu kámošku, co si myslí, že mám holku v každým přístavu?“

Česky.

Úplně jsem ztuhla.

On se usmál ještě víc. „Neboj, nejsem uraženej. Ale nejsem ani sukničkář.“

Chtěla jsem se propadnout. Sevřelo se mi v krku. Otočila jsem se k Lucce, která seděla u stolu a nic netušila, a pak zpátky k němu.

„Ty… ty jsi Čech?“

„Jo. Z Brna. Tady dělám na sezónu. Už třetí rok,“ odpověděl klidně, jako by mi právě nerozstřelil celý večer.

„A proč jsi nic neřekl?“

Pokrčil rameny. „Protože to bylo zábavný. A taky… protože jsem chtěl vědět, co si o mně doopravdy myslíte.“

Trapas, ze kterého nebylo úniku

Vrátila jsem se ke stolu s drinky a Lucka hned poznala, že se něco stalo.

„Co je? Vypadáš, jako bys viděla ducha,“ řekla.

„Horší. Viděla jsem Čecha,“ odpověděla jsem tiše.

Chvíli trvalo, než jí to došlo. A pak zrudla víc než já. „Ne. Prosím ne. Myslíš… támhle ten barman?“

Přikývla jsem.

Chtěly jsme utéct. Zaplatit a zmizet. Ale on si to nenechal ujít. Přišel k nám se dvěma panáky. Postavil je na stůl a řekl: „Tohle je ode mě. Hodně jste mě dneska pobavily.“

Lucka se zasmála. Já jsem chtěla zemřít.

Co následovalo potom

Nakonec jsme s barmanem zůstaly až do zavíračky. Jmenoval se Matěj. Bylo mu dvacet osm. Studoval ekonomii, ale po smrti táty si dal pauzu a odjel k moři. Říkal, že tady našel klid. A že lidi, co si myslí, že jim nerozumí, jsou často nejupřímnější.

Celá ta trapná situace měla nečekané následky.

Nejen že jsme se usmířili, ale stali se z nás přátelé. A mezi mnou a Matějem se dokonce rozvinulo něco víc.

Teď spolu chodíme. Vrátil se do Brna, já jsem z Prahy, takže to není úplně jednoduché. Ale funguje to.

Někdy si pořád nejsem jistá, jestli to byl trapas, nebo nejlepší náhoda mýho života. Možná obojí. Ale jedno vím jistě – už nikdy na dovolené nebudu komentovat cizince česky. Protože nikdy nevíte, kdo vám rozumí.

Myslela jsem, že ho už nikdy neuvidím. Místo toho mi teď píše dobrou noc každý večer. A pořád si ze mě dělá legraci, že jsem ho nazvala sukničkářem.

pozn. redakce: Tento příběh vychází ze skutečné události. Použité fotografie a videa mají pouze ilustrační charakter. Zažili jste něco podobného? Pošlete nám prosím svůj příběh do redakce.