Žádných osm hodin v kuse. Lidé ve středověku měli zcela jiný režim spánku
Foto: Pexels
4 min
Probouzíte se pravidelně kolem druhé v noci a nemůžete znovu usnout? Vaše tělo možná jen následuje tisíciletý vzorec, který byl pro naše předky zcela přirozený.
Reklama
Když noc nebyla určená k nepřetržitému spánku
Představte si chladnou dubnovou noc roku 1699. Devítiletá Jane Rowth stojí před soudem a vypovídá o vraždě vlastní matky. V jejím svědectví zazní zdánlivě bezvýznamná formulace, která o staletí později změní pohled historiků na lidský spánek: dívka zmíní, že se s matkou probudily z „prvního spánku".
Pro malou Jane to byla zcela běžná fráze. Nikdo v soudní síni se nepozastavil. Teprve moderní historik Roger Ekirch narazil na tento výraz při studiu starých soudních protokolů a začal pátrat dál. Co následovalo, bylo překvapivé: odkryl zapomenutý vzorec nočního odpočinku, který provázel lidstvo po většinu jeho existence.
Stopy ve středověkých textech i antických spisech
Ekirch se po svém objevu ponořil do historických pramenů napříč kontinenty a staletími. Zmínky o dvou oddělených fázích spánku našel v Chaucerových Canterburských povídkách, v díle Williama Baldwina Varuj se kočky (považovaném za první satirický román v angličtině), ve středověkých lékařských příručkách, v písních i denících.
Nebyl to jen evropský fenomén. Dvoufázový spánek praktikovali lidé v Africe, Jižní Americe i na Blízkém východě. Nejstarší doklady vedou až k antickým myslitelům – řecký filosof Plútarchos i římský dějepisec Livius o něm psali jako o samozřejmosti. Ekirch své poznatky shrnul v knize At Day’s Close: Night in Times Past z roku 2005 a představil teorii, která zněla téměř revolučně: po tisíce let lidé nespali v kuse, ale ve dvou blocích.
Teprve příchod umělého osvětlení – nejprve svíček a lamp, později elektřiny – posunul večerní aktivity hlouběji do noci. Melatonin se začal vylučovat později, lidé usínali později a potřeba probouzet se uprostřed noci postupně zmizela.
Co dělali lidé v temnotě mezi spánky?
První spánek obvykle trval od devíti do jedenácti hodin večer. Pak přišlo probuzení. Rodiny vstávaly, zapalovali si dýmky, chodili na záchod, navštěvovali sousedy.
Mnozí však zůstávali v posteli. Manželé využívali tuto chvíli k intimitě – francouzské lékařské příručky ze 16. století dokonce doporučovaly čas po prvním spánku jako ideální okamžik pro početí, protože partneři byli odpočatí a plní energie. Jiní se modlili, přemýšleli nebo si jen tiše povídali ve tmě.
Středověké noci vypadaly jinak než dnes. Postele sdílelo více generací najednou: rodiče s dětmi, prarodiče, někdy i cizí lidé. Spací pořadí bylo přesně dané – dcery u matek, matky u manželů, synové vedle otců.
Hodiny mezi půlnocí a druhou ranní nabízely vzácný prostor pro duchovní rozjímání a hlubší propojení. Ekirch k tomu dodává: „V posteli zůstávali mnozí, kteří milovali, modlili se a – což bylo nejdůležitější – přemýšleli o snech, jež obvykle předcházely probuzení z ‚prvního spánku‘. Tyto vize byly nejen neobvykle živé, ale jejich obrazy by daleko méně zasahovaly do bdělého myšlení, kdyby se spáči neprobudili až do úsvitu.„
Vrací se dvoufázový spánek i dnes?
Fascinující jsou moderní experimenty. Když vědci nechali dobrovolníky spát několik týdnů bez hodin a umělého světla, mnozí z nich spontánně začali praktikovat dvoufázový spánek – přesně jako jejich předkové před staletími.
Takže až se příště probudíte ve tři ráno a budete zírat do tmy, zkuste to vnímat jinak. Možná jen navazujete na pradávný rytmus, který dával našim předkům prostor k rozjímání, modlitbám i intimním chvílím. Pro ně nebylo noční probuzení problémem – byla to cenná část života stejně důležitá jako den samotný.
