Města prokletých vznikla z leprosárií. Sirotky, tuláky, prostitutky i vdovy tu měli za hrozbu ostatním
Foto: Amand Gautier / Public domain, Wikimedia commons
4 min
S nástupem křesťanství docházelo k postupné změně v zacházení s osobami s postižením. Ježíš Kristus, nazývaný „Velký lékař", projevoval soucit s osobami se zdravotním postižením. V Novém zákoně se Ježíšovi často připisuje laskavost a zázračné uzdravování „chromých, slepých a jinak postižených". Svatý Pavel nařídil křesťanům, aby „těšili slabomyslné".
Reklama
Na rozdíl od starověku, kdy byli postižené děti i dospělí prakticky necháváni na pospas či s nimi bylo brutálně zacházeno – psali jsme v našem článku Slepé, hluché, mentálně retardované děti házeli rodiče do řeky, tělesně postižené byly zmrzačeny na výdělek – vedl ve 4. století našeho letopočtu vzestup křesťanství k humánnějším postupům vůči osobám se zdravotním postižením. Infanticida (záměrné usmrcování dětí) ustala a pomoc postiženým se stala jakýmsi projevem síly.
Řecký lékař a učenec Galén (130-200 n. l.) rozvinul myšlenky, které dominovaly medicíně až do renesance. Pro dějiny přístupu k postiženým je zvláště důležité, že uznával mozek jako ústřední orgán nervové soustavy a sídlo intelektu. To poskytlo další důkazy o fyzických, přirozených příčinách zdravotního postižení, přibližuje historii přístupu k lidskému trápení web Rady guvernéra pro vývojová postižení amerického státu Minesota.
Život ve středověkých leprosáriích byl svázaný přísnými pravidly, jejichž porušení se tvrdě trestalo
Obtížné životní podmínky
Životní podmínky osob se zdravotním postižením byly v tomto období stále ještě kruté. Některé osoby se zdravotním postižením byly schopny přežít tak, že se spoléhaly na laskavost příbuzných nebo na almužny od cizích lidí, aby získaly jídlo a přístřeší. Většina takové štěstí neměla. Netolerance, nemoci a přehlížení osob se zdravotním postižením znamenaly smrt nebo nanejvýš velmi nízkou kvalitu života.
Leprosária jako instituce
Když po křížových výpravách (1100-1300) začalo malomocenství (též lepra či Hansenova nemoc) mizet, byly zbývající kolonie pro nemocné - leprosária - přeměněny na jiné účely. Tato zařízení se brzy zaplnila všemi typy osob považovaných za deviantní: sirotky, tuláky, blázny, nevyléčitelnými, prostitutkami, vdovami, zločinci. Tato „města prokletých" měla pravomoc„ autority, vedení, správy, obchodu, policie, jurisdikce, nápravy a trestů" a disponovala „kůly, železy, vězeními a žaláři".
Později v roce 1657 byla zřízena dvě francouzská zařízení: Bicetre, kde bylo umístěno 1 615 mužů. a pařížská Salpetriere, kde bylo umístěno 1 416 žen a dětí - odkud je scéna z úvodního snímku k článku - litografie Armanda Gautiera z roku 1857, zobrazující nemocné demencí, megalomanií, akutní mánií, melancholií, idiocií, halucinacemi, erotomanií či paralýzou v zahradách Hospice de la Salpêtrière).
Hôpital de la Salpêtrière je veřejná fakultní nemocnice v 13. pařížském obvodu, která sloužila jako vojenský arzenál na výrobu střelného prachu, jako ústav pro choromyslné i jako nemocnice. Postavena byla v roce 1657.
První azyl
Ve středověku poskytovala římskokatolická církev útočiště lidem v nouzi a zřizovala sirotčince, nemocnice a domovy pro slepé a staré. V roce 787 n. l. založil milánský arcibiskup Datheus první azyl pro opuštěné děti. „Jakmile je dítě ponecháno u dveří kostela," napsal, „bude přijato do špitálu a svěřeno do péče těm, kteří budou placeni za to, aby se o ně starali." Podmínky v těchto zařízeních byly přinejlepším opatrovnické a většina dětí nepřežila.
Klece pro idioty
V této době se v městských centrech rozšířily „klece pro idioty", které měly „držet postižené lidi dál od problémů". Sloužiy ale spíše jako zábava pro obyvatele města.
