Nepředstavitelné metody léčby duševních nemoci ve středověku. Krutost neznala hranic

Není složitější části lidského těla, než je mozek a ani dnes nerozumíme všem jeho tajům. Popis středověké léčby duševních problémů tak není výsměchem středověkým lékařům, ale zdroj poučení.  

Středověk a lékařství

Středověká medicína je v dnešní době často podceňována, především v oblasti chirurgie dokázali totiž tehdejší lékaři doslova zázraky, což s uznáním přiznávají i jejich dnešní kolegové. Příklady jako záchrana Karla IV. po vážném úrazu hlavy to dokazují více než dobře.

Existovali však oblasti, kde byla medicína oním skutečným „temným středověkem“. A právě takovým oborem byla psychiatrie. Lépe řečeno, žádný takový obor neexistoval a léčba duševních onemocnění vypadala z dnešního pohledu hodně dramaticky.

Středověk a duševní zdraví

Duševní onemocnění nejsou ani zdaleka fenoménem dnešních dnů, lidé jimi trpěli od doby, co se stali lidmi. Záznamy o duševních chorobách máme ze starého Egypta, Babylonie, Řecka, stejně jako z Indie nebo Číny. Ve všech těchto geografických oblastech byly duševní poruchy přisuzovány především působení nadpřirozených sil.

Přesto se ale našli učenci, například ve starém Řecku, nebo v arabském světě, kteří v duševních poruchách viděli skutečnou nemoc tak, jak ji chápeme dnes (např. Pythagoras nebo zakladatel medicíny Hippokratés).

Stejný přístup lze vysledovat i ve středověké Evropě. I když i zde existovaly výjimky, v naprosté většině případů byly psychické poruchy vnímány jako výsledek posednutí daného člověka ďáblem nebo jiným démonem či jako boží trest. Tomu potom bohužel odpovídala také "léčba".

Středověká terapie

Psychických obtíží měl lidi zbavit například rituál vymítání ďábla. Používaly se ale metody převzaté z chirurgie nebo jiných oborů tehdejší medicíny. Jedním ze zákroků, které měly člověka zbavit obtíží, byla například trepanace lebky, tedy vytvoření otvoru v lebce.

Není asi nutné příliš zdůrazňovat, že zákrok neměl na duševní zdraví sebemenší pozitivní vliv, a navíc znamenal nesmírné riziko pro pacientův život, nemluvě o bolestivost takových zákroků v době, kdy neexistovala anestezie.

Dalšími metodami tehdejší léčby bylo například pouštění žilou, nebo přikládání pijavic. Je na místě si také uvědomit, že mnoho lidí trpících duševní poruchou se nedočkalo ani této pochybné péče a rovnou skončili na hranici nebo v lepším případě v naprosté izolaci na místech horších než to nejhorší středověké vězení.

Na druhou stranu ale – možná v rozporu s obecným povědomím – nebylo upalování a mučení „posedlých“ primární nebo automatickou volbou a „démona“ se tehdejší autority snažili nejprve porazit jinými cestami. Pověstné „hony na čarodějnice“ se netýkaly „posedlých“, tedy psychicky nemocných lidí, ale těch, o kterých tehdejší společnost věřila, že démona na postiženého přivolali.

Duševní poruchy se ani ve středověku nevyhýbali též slavným osobnostem. K dispozici máme záznamy o onemocněních francouzského krále Karla VI. nebo třeba malíře Huga van der Goese, kteří se tak připojili k plejádě historických osobností postižených psychickými neduhy zahrnující biblického krále Saula, babylónského vládce Nebukadnesara II. nebo v novějších časech následníka habsburského trůnu a syna císaře Františka Josefa I. Rudolfa.

Středověk neskončil, středověk trval…

Nutno podotknout, že přístup k duševním onemocněním se ani v novověku dlouho nezměnil. I když už nebyli tito lidé upalováni, podmínky, které panovali v blázincích až do začátku 20. století byli z dnešního pohledu nepředstavitelné. Zcela chybný přístup k duševním nemocem tak nebyl pouze věcí středověku, ale pokračoval až do doby zcela nedávné, jak o tom svědčí záznamy o pokusech léčit duševní nemoci například silnými elektrošoky, nebo nesmyslnými chirurgickými zákroky na mozku ještě v době před Druhou světovou válkou.