Ilyrové: Jeden z nejzáhadnějších a nejméně známých národů Evropy. Patřila k nim lužická kultura?
Foto: Sketch made by David Boquelet / Public domain, Wikimedia commons
4 min
Vykopávky ilyrsko-římského města evokují vzpomínky na jeden z nejzáhadnějších a nejméně známých národů na půdě Evropy – Ilyry. Přitom indoevropských Ilyrů nebylo v jihovýchodní Evropě právě málo.
Reklama
Na jihu chorvatského poloostrova Istrije, jeden kilometr od vesnice Valtura a dvanáct kilometrů severovýchodně od Puly, může zvídavý turista navštívit nejbohatší a nejpozoruhodnější archeologickou lokalitu Istrie – Vizače, původně antické Nesactium, chorvatsky Nezakcij.
Vykopávky tohoto ilyrsko-římského města evokují vzpomínky na jeden z nejzáhadnějších a nejméně známých národů na půdě Evropy – Ilyry. Přitom indoevropských Ilyrů nebylo v jihovýchodní Evropě právě málo. Byly to desítky kmenů, o jejichž jménech nás informují Římané, přemožitelé Ilyrů. Žili tu Histrijci (též se uvádí Histrové), Dalmati (též Delmati), Liburnové, Japodové, Eutaratové, Daorsové a mnohé další.
Kdo byli původní obyvatelé přímoří Jadranu i chorvatského vnitrozemí? Byli to indoevropští Ilyrové, etnicky blízcí Řekům a Italům, kteří původně žili rozdrobeni v četné kmeny v oblasti dolního Dněstru. Kolem roku 1200 př. n. l. se začali usazovat v severozápadní části Balkánského poloostrova, ve vnitrozemí i na celém východním pobřeží Jadranu, tedy od středního Dunaje po Jadran a severní Řecko.
Patřila sem i lužická kultura?
Někteří historikové jsou toho názoru, že i tzv. lužická kultura doby bronzové (též na našem území) by mohla být ilyrskou kulturou.
Lužická kultura, lužický kulturní komplex či kultura lužických popelnicových polí, je archeologická kultura doby bronzové a železné, jež byla rozšířena ve střední Evropě od 14. století př. n. l. do 4. století př. n. l. a náležela do širší skupiny kultur popelnicových polí, které od mladší doby bronzové sídlily ve velké části Evropy. Kultura byla pojmenována po Lužici, kde ji v 19. století identifikoval německý lékař a archeolog Rudolf Virchow. K nejznámějším nalezištím patří Biskupin v Polsku a Buch v blízkosti Berlína. V české literatuře se termín lužická kultura užívá také v užším významu pro označení mladobronzové fáze tohoto komplexu kultur. (zdroj: cs.wikipedia.org)
Marný ilyrský boj
Jak napsal jeden ze soudobých římských historiků, Římané by je nikdy nemohli přemoci, pokud by se Ilyrobvé dovedli sjednotit ke společné obraně proti agresi zvenku. Jednotlivé ilyrské kmeny však žily izolovaně a pro Římany pak nebylo problémem si postupně jeden kmen za druhým podrobit. A Ilyrům už nepomohla ani jejich vojenská zdatnost, síla a obětavost. Po tragických zkušenostech hlavních ilyrských kmenů s Římany se stáhly některé další do málo přístupných hor ve vnitrozemí. Podle názoru mnohých vědců smísily se pak zbytky ilyrského obyvatelstva (na pobřeží i ve vnitrozemských horách) s novou vlnou přistěhovalců, se slovanskými Chorvaty.
V Nesactiu podlehli ilyrští Histrijci ve 2. stol. př. n. l. římskému náporu. Římané je nejprve z celého istrijského poloostrova zatlačili na jih, kde bylo hlavní středisko Histrijců, do opevněného města Nesactia. Boj, hlavně z ilyrské strany, byl veden s největší urputností, neboť ilyrští bojovníci si byli vědomi, že jde o boj na život a na smrt. Když vůdce Histrijců, král Epulon, viděl beznadějnost dalšího boje, spáchal i s dalšími ilyrskými veliteli sebevraždu. Římané pak dobyté město téměř srovnali se zemí. Za pár let je však zase obnovili a právě toto římsko-ilyrské město odkryl, resp. jeho pozůstatky vynesl na světlo moderní archeologický průzkum.
