Hroch v zoo vás může vyděsit „krvácejícím“ potem. Obsahuje totiž červené barvivo
Kdysi obývali hroši všechny velké řeky subsaharské Afriky a žili i v egyptské části Nilu. Dnes je jejich výskyt pouze ostrůvkovitý. Větší stáda najdeme jen v přírodních rezervacích a národních parcích. A samozřejmě v zoologických zahradách, kde nás ale tito mohutní tvorové mohou velmi nečekaně vystrašit, aniž by se o to nějak vědomě snažili…
Důkazy o vyhubení hrocha obojživelného ve starověku v povodí řeky Nil vycházejí z archeologických a historických zdrojů. Hroch žil běžně v deltě Nilu běžný až do starověku, kdy byl postupně vyhuben.
Dokazují to historické záznamy a umělecká vyobrazení starověkých Egypťanů, kteří hrochy znali, lovili je a znázorňovali je například na stěnách chrámů či stélách. Dále stav potvrzují archeologické nálezy kostí hrochů v lokalitách okolo Nilu, které ukazují pokles jejich populace a nakonec vymizení.
Silná hrozba?
Odborné studie ukazují, že kvůli rozvoji lidské civilizace, zemědělství a urbanizace ztratili hroši vhodné prostředí a byli systematicky likvidováni jako nebezpečná a škodící zvířata. Také dávné písemné záznamy popisují, jak hroši narušovali zemědělskou činnost a představovali hrozbu pro lidi, což vedlo k jejich lovu a regulaci počtu.
Možná naši předci viděli nebezpečí v obrovské tlamě hrocha, kde je celkem 40 až 42 zubů. Z toho řezáky a špičáky nemají kořeny, a proto neustále rostou. Silné zahnuté kly mohou měřit i s částí ukrytou v dásní až 70 cm, dozvídáme se z knihy Heleny Kholové Mláďata z království divočiny.
Naopak něžnost sama jsou hroší matky. Velmi horlivě pečují o svá mláďata a odhodlaně je brání, a to i ochočená zvířata v zoo nebo v rezervaci. Jak dokázala četná pozorování, hroší samice střeží a brání i mrtvé mládě.
„Krvácející“ cvalík
Mezi suchozemskými živočichy patří hroch k těm největším, ale co se váhy týče, trumfnou jej ještě slon africký a dále některé druhy nosorožců, přestože někteří dospělí hroši dosahují až 3200 kg.
Den tráví cvalíci převážně ve vodě, kde plavou nebo chodí po dně, také se potápějí, protože mohou uzavřít nozdry i uši a vydrží bez nadechnutí až půl hodiny, popisuje Helena Kholová v poutavé knize s nádhernými kresbami. Mnohdy se hroch rád sluní na břehu a přitom se potí. V zoologických zahradách tento jev často způsobil paniku, hroší pot totiž obsahuje červené barvivo, takže spokojeně se vyhřívající hroch vypadá, jako kdyby krvácel. Takže pokud uvidítě červeného hrocha, pravděpodobně nebude zraněný, ale jenom zpocený.
Ve skutečnosti hroši nepotí krev, pouze vylučují olejnatý sekret růžové barvy, který chrání jejich kůži před slunečním zářením, zabraňuje jejímu vysychání a má antiseptické účinky. Tento sekret, označovaný jako „červený pot", chrání hrochy před infekcí a pomáhá snižovat odpor těla ve vodě.