Homosexualita ve starém Řecku byla neodmyslitelnou součástí života. Dnes to vidíme úplně jinak
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
4 min
Homosexuální vztahy mezi lidmi byly ve 20. století dlouhá desetiletí odsuzovány. Kupodivu se k nim osvíceněji přistupovalo v minulosti, zejména ve starém Řecku, v němž homosexualita byla pro mnohé nedílnou součástí života.
Reklama
Všechno je to o postavení
Společenské postavení určovalo možnosti jedince už ve starověkém Římě. Jinými slovy, i na homosexualitu se nahlíželo odlišně podle toho, do jaké společenské vrstvy patřili lidé, kteří se věnovali sexu se stejným pohlavím, a podle toho, jakou roli ve vztahu zastávali.
Vzhledem k omezeným právům žen nepřekvapí, že většina homosexuálních vztahů probíhala mezi muži. O sexuálních vztazích mezi ženami v antickém Římě existuje jen málo záznamů. Výjimku představují milostné dopisy, která jedna žena poslala své milence.
Lesbické vztahy byly obecně vnímány jako nepřijatelné, protože je lidé chápali jako útok na společenskou strukturu. Dle jejich názoru žena, která se oddávala lesbickému vztahu, na sebe přijímala roli muže, a to bylo pro Římany nepřijatelné.
Dominance jako základ vztahu
Pro lepší pochopení homosexuálních vztahů v antickém Římě je nutné porozumět povaze tehdejších lidí. Muži jako hlavní ctnost vnímali mužskost, maskulinitu, šlo o ideál, jehož se snažili dosáhnout. Dalším z nich bylo dobývání, které v antickém Římě muži často chápali jako metaforu pro sex. Protože součástí mužskosti byla schopnost dobývat, homosexuální styk Římané vnímali jako projev dominance.
Muž, který na sebe převzal dominantní roli, byl vnímaný jako silný. Oproti tomu muž, který jinému muži dovolil do sebe proniknout, tím dle uvažování Římanů dával najevo, že je slabý a ochotný vzdát se svých práv svobodného občana. V homosexuálním vztahu mezi dvěma Římany tak nezbytně jeden z nich vycházel jako vítěz a druhý jako poražený.
Zajímavé je, že Římané neměli výrazy pro homosexuály a heterosexuály. Pohlaví neurčovalo přijatelnost sexuálního partnera. Rozhodujícím faktorem bylo jejich společenské postavení. Římští cenzoři byli rada státníků, která určovala, do jaké společenské třídy náleží daná rodina a mohla jedince přesunout do nižší třídy na základě jejich sexuálních prohřešků. V praxi to obecně fungovalo tak, že homosexuální styk mezi partnery stejného společenského postavení byl považovaný za normální a přijatelný.
Nejde o nevěru
To, jak odlišné uvažování antických Římanů bylo, dokládá skutečnost, že homosexuální styk nepovažovali za nevěru. Ženatý Říman mohl i nadále udržovat poměr s jinými partnery. Očekávalo se nicméně, že bude mít sex pouze s prostituty, otroky a lidmi nízkého společenského postavení, jako byli například gladiátoři a herci.
Na svobodné Římany společnost rovněž kladla omezení. Dovolovala jim, a dokonce očekávala, že se budou zajímat o sex s partnery obou pohlaví. Ačkoliv svobodný římský muž mohl mít sex s otroky, prostituty a lidmi nízkého společenského postavení, bylo to přijatelné pouze v případě, že ve vztahu převzal dominantní roli. Nemohl oproti tomu mít sex s jinými svobodnými římskými muži anebo s manželkami či dětmi svobodných mužů. Navíc měl zakázáno mít sex s otrokem bez souhlasu jeho majitele.
Homosexuální avantýry slavných mužů
V historii Říma se objevilo několik slavných mužů, o nichž se ví, že měli mužské partnery. Jedním z nich je císař Marcus Antonius, který proslul svými milostnými avantýrami. Homosexuální vztah udržoval i nechvalně proslulý Caligula, který později nechal svého prvního oficiálního milence odsoudit k smrti, když se proti němu spiknul. Většinou však platilo, že Římané své homosexuální vztahy udržovali soukromé, což je jeden z důvodů, proč se o nich nedochovalo tolik záznamů jako v případě nejslavnějších římských osobností.
Za jistých okolností byla oproti tomu homosexualita zakázaná. Například v římské armádě během období republiky se lidé ostře stavěli proti jakýmkoliv projevům homosexuality. Kdo se jim oddával, buď byl vymrskán a vyloučen z legie (v případě dominantního partnera) anebo odsouzen k smrti (u submisivního partnera).
