Římské 12leté nevěsty čekaly na manželův verdikt: Nepřijal novorozence, na ulici ho sebrali kolemjdoucí, nebo zemřel

Co se rodiny z doby starověkého Říma týče, očekávala se od dětí poslušnost vůči jejich rodičům a jejich rozhodnutím a otcovské pravomoci nad dítětem byly jasně zakotvené. Partnery děvčatům vybírali dlouho většinou rodiče a ta se mohla vdávat již ve 12 letech.

Pouze některou si rodiče ponechali doma ještě další dva roky. Teprve později směly dívky do této záležitosti mluvit.

Rodičovské (rozuměj otcovské) pravomoci

Pravomoci rodičů, tedy vlastně otce, reflektují např. Catullovy svatební písně z 1. st. př. n. l., kde jsou dcery nabádány k poslušnosti a přijetí rodičovské volby ženicha, k nevzpírání se smluveným sňatkům.

Jejich „panenství je její pouze z jedné třetiny“ a dívčí pláč před svatbou je spíše motivem čisté dívky, která se obává o ztrátu panenství, projevem žádoucího studu, vlastnosti, kterou by měla oplývat počestná dívka, spíše než nesouhlasu se sňatkem, neboť dívka, která je sňatkem vyrvána z „matčina klína“, touží po svém ženichovi jako on po ní, přiblížila praxi „výběru“ partnera v době starořímské Tereza Antošovská ve své diplomové práci na Filosofické fakultě, katedře historie, Univerzity Palackého v Olomouci s názvem Děti a dětství v literatuře doby římské od 3. st. př. n. l. po 2. st. n. l.

Synové to měli snazší

Možnost dcer vzepřít se rozhodnutí otce byla po právní stránce omezená a zahrnovala pouze případy, ve kterých by se kandidát na ženicha ukázal jako nevhodný, a to zejména v souvislosti s možnou špatnou pověstí či ne zrovna čistým „trestním rejstříkem“.

Podobně tomu bylo i v případě svatby syna, o níž též mohl rozhodovat otec, nicméně řada mužských potomků v tomhle směru měla pomyslné „štěstí“ v tom, že průměrný věk, při němž vstupovali do manželství, se na rozdíl u dívek, kdy většina byla vdaná do svých 20 let, pohyboval po dvacátém roku života. Vzhledem k vysoké úmrtnosti a nižší průměrné délce (30 až 40 let) života v době jeho sňatku mohl být otec již po smrti, popisuje Tereza Antošovská.

Výběr data a svatební smlouva

Za svatební den byl vybírán ten, který k tomu jako vhodný označil římský kalendář. Většinou šlo o druhou polovinu června, píše Stanislava Jarolímková ve své knize Zajímavosti ze světových dějin 1. Svatební smlouva se podepisovala při zásnubách, nevěsta dostala na prostředníček levé ruky prsten a poslední noc před svatbou obětovala u domácího oltáříku bohům své hračky. Konec her také symbolicky přináší konec dětství. Dívky odkládají své hračky před vstupem do manželství, které je často považováno za oficiální ukončení období dětství pro dívky, i když právně jej dosahovaly již ve 12 letech.

Přečtěte si také

Praprababička Karla IV. ukrývala takové tajemství, že ji prapraděd zavrhnul. Dodnes slýcháme její…

14. 12. 2022

Den svatby

Podle Jarolímkové byl ve svatební den dům snoubenky vyzdoben květy a stužkami, ona se oblékla do bílého a vlasy spletené do copů jí pokryly květiny a červený závoj. Ve chvíli, kdy oddávající kněz dostal od bohů sdělení, že tento den bude pro snoubence šťastný, družba jim spojil ruce, oni se pomodlili k bohům a nevěsta slíbila, že bude svého manžela následovat až do konce svých dnů. Po hostině, která se konala v domě novomanželky, odešli ti dva do domu manžela, který svou ženu přenesl přes práh.

Intimní život

Nerovnost mezi ženami a muži se projevovala i v římských ložnicích. Zatímco ženy musely porodit syny a zůstat věrné svým manželům, ženatí muži směli být nevěrní. Pro ženaté muže bylo zcela běžné mít mimomanželský pohlavní styk s partnery obou pohlaví. Manželky s tím nic nemohly dělat, protože to bylo společensky přijatelné, a dokonce se to od mužů očekávalo, popisuje tehdejší realitu Tereza Antošovská.

Práva novorozenců

Když se mladé paní narodilo miminko (a ona i s dítětem porod přežila), bylo po vykoupání položeno k otcovým nohám. Pokud je otec zdvihl, znamenalo to, že je přijímá za své, píše Jarolímková a Antošovská doplňuje:

Otcové měli plnou moc nad životem novorozených Římanů, a to i bez svolení matky. Po narození položili novorozence k nohám otce. Pokud otec dítě zvedl, znamenalo to, že jej přijal. V opačném případě dítě vynesli na ulici, kde jej buď sebrali kolemjdoucí, nebo zemřelo. Římské děti nepřijali, pokud se narodily s nějakým druhem poranění nebo je chudá rodina nemohla nakrmit. Tyto děti šly buď do bezdětných rodin, kde jim bylo dáno nové jméno, nebo se staly otroky, prostitutkami či zmrzačenými žebráky.