Vynalézavý způsob maskování lovců na ledových pláních Grónska: Krycí plachta
Foto: Public domain (neznámý autor), Wikimedia commons
Maskovací či krycí plachta se začala používat v polovině 19. století a představovala zdokonalení grónského kajaku. Během svého tisíciletého vývoje byl kajak doveden téměř k dokonalosti, pokud jde o metody a techniku lovu mořských savců.
Zavedení střelných zbraní však způsobilo změny ve výběru kajakářského náčiní, popsal nenahraditelný nástroj Gróňanů Ole G. Jensen, autor knihy Střípky grónské kultury, dánský spisovatel a fotograf, dlouholetý ředitel grónských muzeí, expertní znalec místní kultury a umění a milovník největšího ostrova světa. Jeho knihu do češtiny přeložil velký popularizátor ostrova a dlouholetý velvyslanec v Dánsku Zdeněk Lyčka.
Podoba plachty
Maskovací plachta je kus bílé látky, široký 65 až 80 centimetrů, tedy o něco širší než kajak, a asi 30 až 40 centimetrů vysoký. Připevňovala se k rámu, který byl umístěn na přídi kajaku. Ve své spodní části měla několik všitých kapes na kamínky či kousky olova, aby byla po obou stranách kajaku vypnutá.
Lovec se tak mohl částečně krýt za tímto „závěsem“ a připravovat si pušku ke střelbě, zatímco se pomalu přibližoval ke kořisti. Zvíře vnímalo tuto kamufláž pouze jako plovoucí kus ledu.
Světlé oblečení
Plachta nezakrývala lovce celého, aby viděl před sebe. Proto musel mít na sobě světlé oblečení, a k jeho vybavení tudíž patřil bílý anorak s čepicí. Plachtu bral s sebou obvykle srolovanou a napjal ji, až když dorazil na loviště.
Drahá střelná zbraň
Podle Jensena delší dostřel střelných zbraní a větší přesnost usnadňovaly lovci po mnoha stránkách život, avšak hrozilo nebezpečí, že kořist klesne ke dnu a bude ztracena, než ji lovec stačí přivázat nebo než do ní zabodne harpunu. Puška byla zároveň drahým výdobytkem – neobešla se bez střelného prachu a kulek, a vyžadovala tudíž zdroj příjmů.
Jak to s plachtou začalo…
Maskovací plachta se zřejmě vyvinula z plachty, která se používala během jarního lovu tuleňů u průduchů v ledu. V tomto případě byla plachta vypnuta na přední části malých saní, k nimž byla připevněna puška. Lovec se plazil po ledu a vše posouval kupředu, zcela skrytý za plachtou. Pomalu se připlížil na dostřel k tuleni, který se slunil u průduchu. Tato technika vyžadovala, aby byl tuleň přesně zasažen hned prvním výstřelem, jinak se vrhl do průduchu a zmizel.
Maskovací plachta se pravděpodobně vyvíjela v zálivu Disko od poloviny 19. století společně s pouzdrem na pušku, připevněným k palubě kajaku, a kormidlem, ale dosahovala po dlouhou dobu pouze lokálního významu.
Obeznámení Gróňanů s vynálezem
Jako perličku autor knihy zmiňuje, že nikoliv lovec, ale nakladatel – možná poprvé v grónské historii – zprostředkoval zbytku země informaci o nové lovecké technice. Nakladatel Lars Møller z Nuuku (hlavní město Grónska) byl totiž kolem 1880 na návštěvě v severním Grónsku, kde se s novým náčiním seznámil. Získal jednu sadu, kterou podrobně popsal v grónských novinách Atuagagdliutit.
Tento článek způsobil, že znalost a používání maskovací plachty se do konce 19. století v Grónsku velmi rozšířily, uzavřel kapitolu Ole G. Jensen.