Dokonalá vražda není mýtus. Vrazi mnoha zajímavých kauz běhali a běhají po svobodě

Ty nejkrutější české vraždy, které dodnes nemají pachatele, označují kriminalisté nevinným slovem „pomníčky“. Česká policie dlouhodobě patří v evropském kontextu k nadprůměru v objasňování vražd, přesto každý rok několik případů rezaví v archivu. Ale ani u nás se nepodaří chytit všechny vrahy.

Jen v roce 2023 se v Česku vyšetřovalo 147 vražd, z nichž 120 bylo objasněno – a právě na ty zbylé cílí speciální iniciativy, například „kalendář nevyřešených případů“, který policie rozesílá i do věznic a díky němuž získala nové podněty už ke zhruba deseti kauzám.  Dlouhodobé „pomníčky“ mají mnoho společného: těla či místa činu bez využitelné forenzní stopy, zastrašení nebo mrtví svědci, časový odstup a někdy i proměna právního prostředí (promlčení některých skutků z 90. let).

K systematickému dohledávání stop v archivech a k novému zpracování biologických materiálů vznikla na Policejním prezidiu pracovní skupina Tempus – právě ta v minulosti znovuotevřela řadu starých vražd a několik z nich dotáhla k obvinění těsně před promlčením. Takovou pracovní skupinou se inspirovali v několika případech i filmaři.

Ikonické neobjasněné kauzy

„Kufrová vražda“: Otýlie Vranská (1933)

Jedna z nejznámějších vražd první republiky. Tělo mladé ženy bylo v říjnu 1933 rozřezáno a rozesláno ve dvou kufrech vlakem do Bratislavy a Košic. Obrovské pátrání s desítkami prověřovaných stop skončilo bez rozsudku. I pozdější amatérské „odhalení“ domnělého pachatele zůstalo bez důkazů, které by obstály u soudu. Případ je dodnes symbolem forenzních limitů doby. I s dnešními metodami by šlo o extrémně obtížnou rekonstrukci. Jednoznačně jde o dokonalou vraždu.

Smrt Jana Masaryka (1948)

Pád ministra zahraničí z okna Černínského paláce patří k nejdiskutovanějším úmrtím v moderních dějinách. Vyšetřování se během dekád střídavě přikláněla k sebevraždě i vraždě. Nejnovější postupy i svědectví znovu posilují scénář cizího zavinění. V roce 2025 policie otevřela případ znovu jako podezření z vraždy a zase se nic nevyřešilo!

Dokonalé vraždy nejsou jen symbolem minulosti

Dvě mimořádně kruté vraždy zůstávají symbolem temných devadesátek. V Ostravě-Porubě byla v září 1991 zavražděna devítiletá Kamila Fajtová, jejíž tělo pachatel zohavil. O rok později našli vyšetřovatelé v Průhonickém parku u Prahy mrtvou dvanáctiletou Ditu Hrabánkovou. Oba případy měly mnoho společného, přestože kriminalisté prověřovali lékaře, řidiče sanitek i místní devianty, přímý důkaz se nenašel a hypotéza jediného pachatele nikdy nebyla potvrzena. Pro forenzní analýzu 90. let šlo o učebnicový příklad důkazní nouze.

Neznámá žena z Prahy (2011) straší kriminalisty dodnes

V únoru 2011 se na dvou místech Prahy našly části těla dosud neztotožněné ženy. Způsob, jakým pachatel oběť rozřezal a rozptýlil, naznačuje plánovitost a snahu o ztížení identifikace zavražděné. Identifikace se dodnes nepovedla, přestože policie zveřejnila rekonstrukce vzhledu i detaily nálezu. Bez identity oběti bývá cesta k pachateli mimořádně strmá.

Mafie na český způsob: František Mrázek (2006)

Kontroverzní podnikatel a šedá eminence 90. let byl 25. ledna 2006 zastřelen odstřelovačem před sídlem své firmy v pražské Durychově ulici. Přes bezprecedentní nasazení zůstal střelec i zadavatel vraždy neznámý. V tomto případě je jasné, že smrt Mrázka patří k těm případům, které nikdo nechce odhalit. Kauza je dodnes příkladem toho, jak kombinace profesionálního provedení, mlčení svědků a „kouřové clony“ informací dokáže odolávat i po letech. Vrah může být v klidu. Nikdo nechce vědět, kdo mu zaplatil.

Neznámá z Čeladné (2003)

V Beskydech byla v roce 2003 nalezena lebka dosud neztotožněné ženy. Kriminalisté opakovaně publikovali rekonstrukce obličeje a srovnávali databáze pohřešovaných, ale bez výsledku. Jde o učebnicový případ toho, že bez zjištění totožnosti je vymezení okruhu podezřelých extrémně náročné.

Přečtěte si také

Kuriózní britské zákony baví nejen Brity: Od královských labutí až po zákaz opilců s krávou

19. 8. 2025

Co mají dokonalé vraždy společného

1) Důkazní propad z 90. let: Část případů spadá do období, kdy se měnily instituce, standardy i technika. Ochrana místa činu, práce s DNA či kamerové systémy nebyly v tehdejších parametrech a řada stop se nedochovala. Možná to bylo záměrné.

2) Organizovaný zločin & nájemné vraždy: Profesi­onální provedení vraždy bylo v naší nové demokracii novinkou, naopak v zastrašování lidí jsme už měli letitou praxi. Některé případy jednoduše zmizely s promlčecí lhůtou.

3) Neznámé oběti: Případy bez identity oběti zpravidla postrádají základní výchozí osu, tedy motiv, okruh blízkých, poslední pohyb. I pokročilé rekonstrukce a srovnání s databázemi pohřešovaných nemusí stačit. Volný pohyb osob v EU je pro takové zločiny živnou půdou.

4) Čas: S rostoucím odstupem času umírají svědci a s tím i jejich paměť, jak to vlastně tenkrát bylo. Moderní metody sice občas najdou skulinu, kterou vrazi přehlédli, ale je otázkou, zda je vůle některé případy znovu otvírat.

Pomníčky, které už nikdo nevyřeší

Některé kauzy (Mrázek, Vranská) se staly součástí kolektivní paměti naší společnosti. I proto se k nim společnost znovu a znovu vrací s teoriemi. Bez soudně použitelných důkazů však nejde o víc než hypotézy.