Transylvánské vězení, kde páry na samotce dostávaly rozum, aby přežily
Foto: Vlad Sokolovsky / Shutterstock
3 min
Může to znít jako noční můra, ale záznamy ukazují, že tato forma „manželského poradenství“ v Transylvánii byla poměrně účinná. Fungovala však podstatně odlišně než ta dnešní.
Reklama
Malebný Biertan, jedna ze sedmi saských vesnic zapsaných na seznamu světového dědictví UNESCO v rumunské Transylvánii, působí jako zmrazená v čase. Je jednou z více než 150 sedmihradských vesnic, ve kterých dodnes stojí opevněné kostely. Ty vznikaly ve 13. až 16. století, tedy v období, kdy bylo Sedmihradsko součástí Uherska a Osmanská říše byla na vzestupu.
Grónská manželství: Eskymáci se laskali jinak než líbáním a uchazečka o vdovce mazaně velebila jeho…
A právě ve snaze bránit se před nájezdy Osmanů a Tatarů lidé ve městech stavěli opevnění. Na vesnicích však neměly tolik prostředků, aby mohly opevnit všechny domy, a tak zdi vyrůstaly kolem kostelů. Opevnění byla posílena baštami a uvnitř se nacházela skladiště, díky kterým měli obránci odolat i delšímu obléhání.
Nenápadná budova jako záchrana
I v Biertanu byl kostel nejdůležitější budovou. Postavili ho na kopci, ze kterého byl výhled na široké okolí. Součástí opevněného areálu je dodnes i poměrně nenápadná malá budova, která však plnila zvláštní účel. Místní jí říkali manželská věznice, napsala BBC.
Luteránství, náboženství transylvánských Sasů, ovládalo většinu aspektů života, a ačkoliv byl za určitých okolností povolen rozvod – například kvůli cizoložství – dávala se přednost tomu, aby se páry pokusily zachránit svůj svazek. Rozvod byl až poslední možností, říká Ulf Ziegler, současný biertanský kněz.
Pokud za biskupem přišel manželský pár s tím, že se chce dát rozvést, dvojici na dva týdny zavřeli právě sem. Místnost byla zařízena skromně, nacházela se zde židle, stůl, jedna truhla a postel. Páry musely sdílet vše - od polštáře a lůžka až po talíř a lžíci.
Láska? Ne. Zůstat a přežít
Vězení bylo nástrojem k udržení společnosti ve starém křesťanském řádu, jež měl také chránit ženy a děti, jejichž přežití bylo závislé na rodinné jednotce. Zajímavé bylo, že ačkoli muž musel při rozvodu odevzdat polovinu svého majetku první manželce; pokud se rozvedl podruhé, druhá manželka už neměla nárok na nic. Pravděpodobně proto, že měla vědět, koho si bere.
Předpokládá se, že páry se většinou rozhodly zůstat spolu i po pobytu v manželském vězení. Zřejmě ne z lásky, ale z důvodu prostého přežití. Málokdo si mohl dovolit být šest týdnů zavřený a nepracovat na poli nebo v dílně. „Pokud byl pár zavřený uvnitř šest týdnů, bylo pro ně velmi těžké zajistit pro nadcházející rok dostatek jídla, takže byl tlak, aby se dostali ven a pokračovali ve spolupráci," řekl Ziegler.
Muzeum usmíření
Z biertanské manželské věznice je dnes pamětní místo, ale její správce říká, že i dnes dostává několik žádostí ročně od párů, které by ji chtěly využít k urovnání sporů. „Díky této požehnané budově jsme za 300 let, kdy měl Biertan biskupské sídlo, měli jen jeden rozvod,“ řekl kněz Ulf Ziegler pro BBC.
