Naše moderní udržitelnost je jako dieta: každý o ní mluví, ale málokdo ji doopravdy drží
Foto: fizkes/ Shutterstock
3 min
Babičky a dědové by se nejspíš hlasitě rozesmáli, kdyby slyšeli, že dneska existují „workshopy na zero waste život“. Oni totiž tenhle kurz absolvovali zadarmo. Říkalo se tomu prostě život. Když se ponožka prodřela, přišla na řadu jehla a nit. Když se rozbil hrnek, spravil se uchem od jiné skleničky.
Reklama
Nebylo to proto, že by byli ekologičtí aktivisté. Bylo to proto, že by je jinak rodinný rozpočet zabil dřív než jakákoliv klimatická krize. Dnes se tomu říká „cirkulární ekonomika“ a píšou se o tom chytré příručky. Ale kdysi to byla realita, která nikoho nenapadla nazývat trendem. Bylo to nutností. A fungovalo to.
Opravit znamenalo být normální
Generace našich prarodičů si nepotřebovala kupovat nové věci, aby měla pocit, že žije moderně. Oprava nebyla ostudou, ale naprostou samozřejmostí. Kdo by dnes nosil boty, na kterých je vidět ručně šitá záplata? Pravděpodobně hipsteři z Vršovic. A ještě by za to chtěli grant.
Jenže babička? Ta by si sedla večer ke světlu, vzala šídlo a během chvíle udělala zničenou podrážku použitelnou ještě na dvě sezóny. To nebyla romantika, ale praktická nutnost. Ať už šlo o boty, oblečení nebo nábytek, všechno mělo druhý, třetí a čtvrtý život. A upřímně? Přežila by naše planeta, kdybychom se k tomu aspoň částečně vrátili?
Moderní udržitelnost: kouzlo marketingu
Fast forward do současnosti. Rozbitá bota? Vyhodíme. Roztržené tričko? Nové. Ale hlavně ať je to bio, fair trade a z recyklovaných PET lahví. Protože jinak by to nebylo dostatečně „udržitelné“. Ironie? Obrovská. Protože tím, že kupujeme nové věci, i když jsou „eko“, stále plníme kontejnery. Jen s lepším pocitem.
A do toho si ještě pustíme podcast o tom, jak snížit uhlíkovou stopu. Třeba cestou autem do obchodního centra. Babička by se možná smála, možná by jen protočila oči. Protože opravdová udržitelnost neznamenala nakupovat nové věci s nálepkou zeleného lístku. Znamenala nevytvářet odpad vůbec.
Dieta s hamburgerem v ruce
Naše moderní udržitelnost je jako dieta: každý o ní mluví, ale málokdo ji doopravdy drží. Vyhodíme boty, koupíme nové z „udržitelné“ kolekce a cítíme se jako spasitelé planety. Přitom by stačilo, kdybychom se chovali jako naše babičky. A prostě tu botu spravili.
Je to stejné, jako kdybyste si objednali dvojitý cheeseburger, zapili ho colou a na závěr si dali light jogurt, protože přece myslíte na zdraví. Tahle schizofrenie je přesně tím, co z moderní udržitelnosti dělá spíš marketingovou nálepku než reálnou změnu.
Lekce od prarodičů, které stojí za to
Kdybychom se na chvíli přestali utápět v podcastových doporučeních a eko aplikacích, možná bychom zjistili, že nejlepší manuál k udržitelnosti už dávno existuje. Leží v kuchařkách po babičce. V kredenci, kde se sklenice nikdy nevyhazovaly, ale vždycky znovu používaly. A hlavně v mentalitě, že věc má hodnotu, dokud slouží. A ne dokud nevypadá dobře na Instagramu.
Udržitelnost nemusí být drahá ani komplikovaná. Nemusí se k ní pořizovat drahé tenisky, ani se kvůli ní nemusíme stát „eko influencery“. Stačí si vzpomenout na babičku s jehlou v ruce. A možná se pak už nebudeme muset tak často smát té ironii, že o opravdové udržitelnosti dnes nejvíc mluvíme v momentě, kdy vyhazujeme něco, co by šlo ještě zachránit.
