Afirmace: Instantní povzbuzení nebo placebo?
Foto: New Africa / Shutterstock
4 min
Nevinný papírek. Barevný lísteček přichycený magnetem vedle receptu na bábovku a seznamu věcí na nákup. Jenže místo „máslo, mléko, vajíčka” na něm stojí: „Jsem dost dobrý/á právě takový/á, jaký/á jsem.”
Reklama
Cože? To si tam někdo vážně napsal? A ještě veřejně? Na lednici, kde to vidí každý, kdo přijde na návštěvu? Babička by si dala facku, děda by se zasmál a řekl: "Co to je za americký nesmysly?”
A přitom je to dnes úplně normální. Dokonce to frčí. A máme pro to i speciální slovo: afirmace. Ano, to, co dřív znělo jako podivné mumlání do zrcadla, je teď skoro povinná výbava každé duševně zdravé osoby.
Dřív jsme “drželi hubu a krok”. Dneska mluvíme s lednicí
Pamatujete si na dobu, kdy byl silný ten, kdo nebrečel? Kdo “se s tím popral”. Kdo hlavně neotravoval ostatní se svými problémy? No jo, to byly časy! Jenže taky to byla doba, kdy jsme emoce dusili jako papiňák bez ventilu.
Dnes jsme si řekli dost. Psychická pohoda není luxus, ale nutnost. A tak začínáme od základů: mluvíme na sebe. Sice trochu jinak než před zrcadlem ve filmu Rain Man. Ale princip je podobný. Opakujeme si, že jsme v pohodě. Že děláme, co můžeme. A že máme nárok na klid, radost, kafe i ten croissant navíc.
Zatímco dřív jsme si něco takového šeptali maximálně v koupelně pod tekoucí vodou, dneska se to hrdě píše na nástěnku, na zrcadlo rtěnkou, nebo ano: na tu slavnou lednici.
Afirmace: instantní povzbuzení nebo placebo?
A teď vážně. Co jsou vlastně afirmace? Věty, které si opakujeme, abychom přeprogramovali svoje myšlení. „Jsem schopná. Zasloužím si lásku. Mám právo říct ne.” Zní to jako hloupé věty z omalovánek pro dospělé? Možná. Ale fungují.
Mozek totiž neustále slyší, co mu říkáme. A když je to pořád dokola něco jako „Tohle nezvládneš” nebo „Jsi nemožnej”, tak hádejte, čemu začne věřit?
Když mu ale budete opakovat něco pozitivního, začne se měnit i to, jak se cítíte. A ano: je to pomalé. A někdy trapné. Ale i placení daní je trapné a děláme to. Tak proč si občas neříct, že jsme vážně dost dobří?
Chcete-li udělat při konverzaci dobrý dojem, je vhodné si osvojit několik specifických aspektů řeči…
Proč je najednou cool být v krizi
Ještě před pár lety by nikdo veřejně nepřiznal, že chodí na terapii. A dnes? Hashtag #therapy na Instagramu má miliony příspěvků. Lidi sdílí svoje nejhlubší myšlenky a dávají k tomu fotku matcha latté. Vypadá to trochu jako snaha udělat z krize estetický zážitek. Ale víte co? Když to pomáhá, proč ne?
Psychická pohoda přestala být soukromá záležitost. Mluvíme o ní, píšeme o ní, sdílíme, co nás bolí, a hledáme společné jmenovatele. Dřív jsme si tajně četli v deníčku. Dneska ho sdílíme na sociálních sítích. A dostáváme za to srdíčka. Taky motivace.
Co na to starší generace?
Když jsem jednou návštěvě ukázala, co mám na lednici, babička si sundala brýle, přečetla: “Dělám maximum, co teď můžu, a to stačí.” Pak chvíli mlčela. A pak řekla: “To bych si měla taky napsat.”
A v tu chvíli mi došlo, že afirmace nejsou jen pro hipstery s deníčkem. Jsou pro všechny, kdo si občas připadali nedostateční. Kdo vyrůstali v době, kdy pocit nebylo slovo na veřejnost. Kdo si dnes dovolí být laskaví sami k sobě.
Když už nic, tak to aspoň hezky vypadá
A víte co? I kdyby ty věty měly být jen placebo. I kdyby nefungovaly pokaždé. I kdyby to byla jen malá iluze jistoty. Pořád je to lepší než každodenní porce sebenenávisti s kafem.
Tak si to klidně napište. Na lísteček, na zrcadlo, na tapetu do mobilu. Připněte to na lednici. A když se vás někdo zeptá, co to je za blbost, klidně odpovězte: „Tohle mi dneska zachránilo nervy.” A pak si dejte ten croissant. Protože vy na to máte. A víte co? Dneska se za to už nikdo nestydí.
