Jaké padaly tresty za zločiny ve starověkém Egyptě
Foto: Mike Knell/ Creative commons, CC-BY-SA
5 min
Trestní systém v Egyptě se zakládal spíše na tradičním výkladu práva než na jednoznačně psaném zákoníku. To s sebou neslo řadu výhod a nevýhod. Co bylo staroegyptskými úřady považováno za zločin a jaké za ně padaly tresty?
Reklama
Zločiny se rozlišovaly do dvou kategorií
Egyptské prameny o zločinech a trestech jsou velmi rozmanité. Jde především o královské dekrety, správní texty či soudní řízení, ale také o soukromé texty, včetně životopisů nebo dopisů. Většina právních textů pochází z období Nové říše, což ztěžuje srovnání s jinými érami. Je potřeba také zmínit, že psaná forma trestního zákoníku dodnes nebyla prokázána.
Egypťané rozlišovali mezi dvěma základními druhy zločinů – proti státu (králi) a proti lidu. Zločiny proti státu zahrnovaly velezradu, urážku majestátu či dezerci. Zločiny proti jiným lidským bytostem se vztahovaly na například zabití, zranění, cizoložství a znásilnění, loupeže a krádeže.
Harémové spiknutí po zásluze potrestáno
Pro zradu neexistovalo v egyptštině konkrétní slovo, tento zločin se však často parafrázoval jako „velký zločin hodný smrti“ či „ohavnost všech bohů“. Nejznámějším případem zrady je harémové spiknutí proti králi Ramsesovi III, jehož cílem bylo dosadit na trůn prince. Po zločinu byl ustanoven zvláštní tribunál, který potrestal viníky trestem smrti či uříznutím nosu a uší. O odsouzení za urážku majestátu důkazy dochovány nejsou, existuje však jeden zdokumentovaný případ dezerce. Podle soudního protokolu se týkal žoldnéřů za dob 26. dynastie, kteří byli následně předvedeni před krále, jenž je na místě zmasakroval.
Vražda stokrát jinak
Přestože jednotlivé způsoby zabití byly odjakživa limitovány prakticky pouze hranicemi lidské fantazie, v rámci staroegyptských rozsudků se nerozlišují. Navzdory množství dochovaných případů vraždy není znám žádný trest za její provedení, dá se však předpokládat, že i zde platilo tradiční „oko za oko, zub za zub“ a viníci byli po prokázání viny odsouzeni k trestu smrti.
Mumie a kostry z archeologických nálezů poskytují některé důkazy o zabíjení, a dokonce i o vraždě. Kostra ženy nesoucí jméno Takabuti prozrazuje, že byla probodnuta čepelí do zad. Hlava mumie nalezená v Thébách také ukazuje, že muž byl udeřen nástrojem, když ležel a spal nebo byl v bezvědomí.
Další druhy provinění
Doklady o trestném činu způsobení zranění a jeho potrestání jsou poměrně bohaté a pocházejí především z Nové říše. Zajímavé ovšem je, že zraněný neměl žádný nárok na odškodnění. Násilí vůči dětem pak bylo považováno nejen za legitimní, ale i za nezbytné k udržení pořádku.
Obdobně často jsou pak v textech zmiňovány i krádeže. V případě tohoto zločinu musel obviněný vrátit nejen samotný předmět loupeže, ale i násobek jeho hodnoty. K trestu smrti se zde přistupovalo jen v krajních případech.
Méně zdokumentovanými případy porušení „zákona“ pak byly cizoložství či znásilnění.
Druhy trestů
Trest smrti se vykonával probodnutím. Tělo bylo položeno na špičatý vrchol dřevěného kůlu a váhou oběti bylo staženo dolů. Zdá se, že poprava se konala na veřejnosti – v jednom textu se dokonce uvádí lokalita vedle chrámu.
Tělesné tresty spočívaly v bití nebo mrzačení. Texty hovoří o mlácení dřevěnou holí, které bylo provedeno 10, 20, 50, 100 nebo dokonce 200krát. Zmiňují se také o cejchování a mrzačení nosu a uší. Na hrobových reliéfech je často zobrazeno bití lidí, ale ve většině případů se jedná o soukromé donucování podřízených, nikoli o oficiální trest.
Všechny fyzické tresty byly vykonávány veřejně, a proto znamenaly také ztrátu cti a ponížení provinilců. Výsledek těchto opatření je vidět na mnoha kostrách, které obsahují četné zlomeniny v následku krutého bití. Mnohé z nich navíc byly přímo příčinou smrti. Na kostrách nelze prokázat cejchování a zmrzačení, existuje však dochovaná socha muže s uříznutým nosem.
Pravděpodobně oblíbenou praktikou byly nucené práce. Zpravidla totiž bylo užitečnější provinilce využít než uvěznit. Často se pak strašilo také vyhnanstvím, to však pravděpodobně mělo mít spíše zastrašující charakter. Uvěznění pak není známo jako trest, ale pouze jako vazba do soudního procesu. Pochopitelně se pak často uchylovalo i k placení pokuty, pevně stanovené částky však v té době neexistovaly, a poplatek tak závisel na konkrétním případu.
Kdo soudil?
Drtivou většinu zločinů stíhali úředníci, jejichž úkoly nebyly výhradně soudní, ale i správní. Obzvlášť závažné zločiny (vražda) však musely být řešeny v rámci řízení, kterým předsedal vezír. Důkazy nasvědčují, že rozsudky smrti podepisoval sám král. Součástí soudního procesu bylo mnohdy mučení jakožto prostředek k získání pravdivých informací.
V současné době hrají přírodní vědy stále důležitější roli při studiu lidských ostatků ze starověkého Egypta, a odhalují tak dosud neznámé zdravotní potíže a další fakta. Postupně se pak také otevírají nové možnosti studia zločinu a trestu z těchto dávných dob.
