Kroupy, čočka, škubánky: nové hvězdy fine diningu
Foto: bbernard / Shutterstock
3 min
Kdysi tahle jídla znamenala bídu, hlad a výplatu, co se zdržela někde mezi fabrikou a poštou. Dnes? Servírují se na břidlici, mají pěnu, mikrobylinky a číšníka, který vám o nich vypráví jako o uměleckém díle. Řeč je o pokrmech, které naše babičky vařily s pocitem zoufalství.
Reklama
Kroupy, čočka, škubánky: nové hvězdy fine diningu
Pamatujete na kroupy? Ty malé bílé kuličky, co se vařily, když v lednici kromě světla nic nebylo? Dnes mají comeback. Říká se jim „grain bowl“. Najdete je v bistrech, kde stojí jídlo jako vaše měsíční tramvajenka. Přidejte k nim trochu kozího sýra, rukolu a pár granátových semínek. A z války o přežití je rázem „veganský sen s vysokým obsahem vlákniny“.
Podobně povýšila i čočka. Dřív synonymum pro školní jídelnu a povinný ocet. Dnes? Puy lentils salad s pošírovaným vejcem za tři sta. A škubánky? V moderní gastronomii už to nejsou brambory s mákem, ale bramborové gnocchi s redukcí z máku a karamelizovaným máslem. Ano, i bída umí být sexy, když ji přelijete máslem z Francie.
Ze „zbytků z chalupy“ se stala bio lahůdka
Co bylo dřív nouzové, dnes nazýváme „udržitelné“. Z polévky z kostí je „bone broth“. Z hrachové kaše „proteinová bomba“ a z chleba se sádlem „rustikální tapas“. A zatímco naše babičky tyhle recepty vymýšlely, aby děti nešly spát hladové, dnešní foodies za ně platí jako za vstupenku na koncert.
Když si dáte chléb s domácím sádlem, cibulkou a špetkou soli, kuchař vám s vážnou tváří vysvětlí, že jde o gastronomický návrat ke kořenům. Babička by na to řekla něco ve smyslu:
No to já vím, dítě, já v tom kořeni žila!
Ovesná kaše: od bídy ke smoothie misce
Zvláštní kariéru udělala i obyčejná ovesná kaše. Kdysi symbol nemocniční stravy. Dnes základ „insta snídaní“. Dřív se dělala na vodě, dnes na mandlovém mléce. Navrch zdobená ovocem, chia semínky a „šťastným“ medem od včel, které poslouchají Mozarta. Každý doušek má svůj příběh, ale ruku na srdce: babička by vám ji naservírovala jen tehdy, kdyby nebylo máslo, vajíčka ani kapka mléka.
Když se nouze prodává s příběhem
Gastronomie se zbláznila do nostalgie. Cokoli, co dřív znamenalo hladové pondělí, se dnes prodává jako poctivý návrat k tradici. Jen místo hrnce po babičce používáme litinový hrnec za šest tisíc. A místo talíře z kredence máme kameninovou misku ručně pálenou v Portugalsku.
A možná je to vlastně hezké. Že si umíme vážit toho, co dřív bylo samozřejmé. Jen bychom měli občas přiznat, že v tom není jen nostalgie, ale i marketing. Protože babička by vám ten „farmářský zážitek“ přinesla na stůl s jediným komentářem:
Jestli tohle stojí tři stovky, tak já jsem byla gurmánka, aniž bych to věděla.
