Změna času na letní se rychle blíží. V Česku je to možná už naposledy

Evropský parlament to odhlasoval, miliony lidí si to přály. A přesto si každý březen a říjen znovu přetáčíme hodinky. Co se vlastně stalo s tím slibovaným koncem střídání času?

Pamatujete si tu vlnu nadšení v roce 2018? Evropská komise spustila veřejnou konzultaci a 4,6 milionu občanů EU řeklo jasně: chceme konec střídání času. Drtivých 84 procent hlasujících se vyslovilo pro zrušení. Evropský parlament to o rok později skutečně odhlasoval. Zdálo se, že je hotovo.

Jenže pak se stalo něco, co by asi nikoho, kdo sleduje evropskou politiku, nemělo překvapit. Celý proces se zasekl v Radě EU – tedy tam, kde sedí zástupci jednotlivých členských států. A tam je dodnes. Bez pohybu, bez termínu, bez naděje na rychlé řešení.

Shoda, která nikdy nepřišla

Problém není v tom, že by někdo střídání času obhajoval. Prakticky všichni se shodují, že jde o přežitek. Háček je jinde – členské státy se nedokážou dohodnout, který čas si vlastně ponechat. Trvalý letní? Trvalý zimní? A co když si Německo vybere jinak než Polsko a Rakousko jinak než Česko?

Česká republika se přitom v minulosti jasně vyjádřila pro trvalý letní čas. Ale s jednou zásadní podmínkou – že se na tom shodne celá EU. Což se nestalo. A tak se paradoxně země, které chtějí změnu, samy blokují tím, že čekají jedna na druhou.

Noční můra jménem koordinace

Představte si na chvíli Evropu, kde má každý stát jiný čas. Vlak z Prahy do Vídně by musel počítat s časovým posunem. Letadlo do Berlína taky. Mezinárodní doprava, obchod, bankovní transakce – to všechno by se proměnilo v logistický hlavolam. A právě tyto obavy drží celý proces pod pokličkou.

Pro IT sektor by přechod znamenal aktualizaci operačních systémů, serverů, rezervačních systémů, letištního softwaru. Pro dopravu kompletní přepracování mezinárodních jízdních řádů. Jsou to značné náklady, to ano. Ale jde o jednorázovou investici, která by ukončila každoroční kolotoč adaptací.

Co na to naše tělo?

Zatímco politici vyčkávají, naše organismy platí daň. Studie opakovaně ukazují, že samotný přechod mezi časovými režimy zvyšuje riziko infarktů, mozkových příhod i dopravních nehod. První dny po změně času zaznamenávají lékaři nárůst zdravotních komplikací. Naše vnitřní hodiny se prostě nerady přenastavují na povel.

Zajímavé je, že experti na spánek – například Evropská společnost pro výzkum spánku – se většinou přiklánějí k trvalému zimnímu času. Ten lépe odpovídá našim přirozeným biorytmům, protože zajišťuje více světla ráno, kdy ho tělo potřebuje k probuzení. Trvalý letní čas by naopak znamenal v zimě východy slunce až kolem deváté hodiny ranní.

Rok 2026? Zbožné přání

Možná jste někde zahlédli zprávy o tom, že březen 2026 bude poslední změnou času. Je to lákavá představa, ale nemá žádný reálný legislativní základ. Původní termín z roku 2019 počítal s rokem 2021. Ten dávno uplynul a od té doby se v Radě EU nic podstatného nestalo. Žádné nové analýzy, žádné aktualizované studie dopadů, žádný konkrétní plán.

Je to trochu jako s tím příslovečným zítřkem, který nikdy nenastane. Všichni vědí, že by se něco mělo udělat. Všichni souhlasí, že současný stav nedává smysl. A přesto se nic neděje.

Co si z toho odnést?

Příběh zrušení střídání času je vlastně příběhem o tom, jak funguje – nebo spíš nefunguje – evropské rozhodování. Máme jasnou vůli občanů, máme souhlas Parlamentu, máme vědecké argumenty. A přesto jsme uvízli v pasti vzájemného vyčkávání.

Takže ano, letos v březnu si zase přetočíme hodinky. A pravděpodobně i příští rok. Možná je na čase přestat čekat na Brusel a začít se ptát: proč je tak těžké udělat něco, s čím všichni souhlasí?