Co dělá z Pupendo nadčasový film: Kombinace humoru a reality tehdejšího života

Film si získal diváky nejen humorem, ale i přesným vystižením doby, ve které se osobní životy často střetávaly s tlakem režimu.

Základem pro scénář se staly literární předlohy Petra Šabacha, konkrétně kniha Opilé banány a některé další povídky (např. z knihy Hovno hoří). Jarchovský s Hřebejkem texty upravili a propojili tak, aby vytvořili komplexní mozaiku osudů dvou rodin, které reprezentují dva odlišné přístupy k životu v komunistickém režimu.

Dva světy u jednoho stolu

Hlavním pilířem příběhu je postava sochaře Bedřicha Máry, kterého mistrovsky ztvárnil Bolek Polívka. Mára je umělec, který se odmítl podřídit diktátu tehdejší moci, což ho stálo kariéru. Místo monumentálních plastik pro veřejné prostory tak v malém bytě na pražském nábřeží vyrábí kýčovitá keramická prasátka a pije levné víno. Jeho manželka Alena (Eva Holubová) se snaží udržet rodinu nad vodou a trpělivě (i když občas s výbušným temperamentem) snáší manželovu vnitřní emigraci i jeho svérázné přátele.

Na opačném pólu stojí rodina Míly Břečky, kterého hraje Jaroslav Dušek. Břečka je typickým představitelem tehdejšího konformismu. Je to ředitel základní školy, který sice v soukromí na režim nadává, ale navenek mu aktivně slouží, aby si zajistil pohodlný život a dovolenou u moře. Jeho manželka Magda (Vilma Cibulková) je elegantní žena, která se snaží zachovat dekorum, ale v nitru bojuje s prázdnotou svého manželství a pokrytectvím doby.

Herecké koncerty a legendární scény

Právě herecké obsazení je to, co dělá z Pupenda výjimečný zážitek. Bolek Polívka a Eva Holubová zde potvrdili svou pověst sehrané dvojice, jejíž hádky i usmiřování působí naprosto autenticky. Jaroslav Dušek pak v roli Břečky předvedl fascinující studii maloměšťáctví a trapnosti, která vrcholí v legendárních scénách, jako je „exkurze“ na parníku nebo bizarní návštěva u Márových, kde se pokouší o usmíření skrze umění.

Nesmíme zapomenout ani na vedlejší role. Jiří Pecha jako Alois, Máruv věrný souputník a milovník jadrného humoru, dodává filmu další vrstvu lidovosti. Mladá generace, zastoupená dětmi obou rodin, pak do příběhu vnáší prvek rebelie a touhy po svobodě, která se projevuje mimo jiné i samotným rituálem, podle něhož se film jmenuje.

Co je to vlastně Pupendo?

Název filmu odkazuje na specifickou hru či rituál, který byl populární mezi tehdejší mládeží. Pupendo spočívá v tom, že vybraná oběť dostane mincí (zpravidla pětikorunou) prudký úder na odhalené břicho. Je to bolestivý, ale v kontextu filmu symbolický akt – je to způsob, jak se mladí vyrovnávali s nudou, absurditou a šikanou světa dospělých. Ve filmu tento rituál vykonává parta dospívajících kluků, kteří se snaží najít vlastní identitu v šedi panelákových sídlišť a školních osnov plných ideologie.

Atmosféra a technické zpracování

Kameraman Jan Malíř dokázal do filmu vtisknout vizuální podobu, která přesně odpovídá pocitu z 80. let. Obraz je plný okrových, hnědých a šedých tónů, které evokují tehdejší estetiku interiérů a veřejných prostor. Hudební složka filmu je pak kapitolou sama pro sebe. Soundtrack obsahuje dobové hity i jazzové motivy, které podtrhují melancholii i komičnost jednotlivých situací. Významnou emocionální roli hraje především nadčasová „Balada o poľných vtákoch“ od slovenského zpěváka Mira Žbirky. Výraznou stopu na soundtracku zanechaly i skladby od kapely Marsyas či Karla Černocha. Hudba se tak stává symbolem určité nostalgie, ačkoliv film jako celek socialismus rozhodně neoslavuje.

Přijetí a ocenění

Film měl premiéru 27. března 2003 a v kinech zaznamenal obrovský úspěch. Během prvního roku jej vidělo přes milion diváků, což je na české poměry nevídané číslo. Odborná kritika sice občas snímku vyčítala určitou roztříštěnost nebo sázku na jistotu v podobě osvědčeného „hřebejkovského“ humoru, ale většina recenzentů ocenila hloubku postav a schopnost tvůrců zachytit ducha doby bez zbytečného patosu.

V rámci výročních cen Český lev získalo Pupendo několik nominací. Cenu za nejlepší ženský herecký výkon ve vedlejší roli si odnesla Vilma Cibulková, jejíž ztvárnění nešťastné Magdy Břečkové patřilo k nejsilnějším momentům celého filmu. Snímek se dočkal i mezinárodního uznání a byl promítán na řadě zahraničních festivalů.

Odkaz filmu

I po více než dvaceti letech od premiéry zůstává Pupendo aktuální. Ukazuje totiž univerzální lidská dilemata – jak si zachovat rovnou páteř v ohýbající se době, jakou cenu má svoboda a jak těžké je čelit vlastním selháním. Přestože je film vnímán primárně jako komedie, jeho hořká pachuť a momenty smutku z něj dělají spíše učebnicovou tragikomedii.

Hlášky z filmu, jako například Polívkovo lamentování nad osudem umělce nebo Duškovy proslovy o moderním pedagogickém přístupu, zlidověly a staly se součástí běžného jazyka. Jan Hřebejk tímto snímkem potvrdil svou pozici jednoho z nejvýznamnějších porevolučních režisérů, který umí vyprávět o velkých dějinách skrze malé, osobní příběhy obyčejných lidí.

Pupendo není jen vzpomínkou na dobu, kdy se pil „ovocňák“ a nosily se dederonové košile. Je to především příběh o přátelství, rodině a hledání vnitřního klidu ve světě, který je vnějšími okolnostmi postavený na hlavu. Právě tato kombinace humoru a vážnosti zajišťuje filmu trvalé místo v srdcích diváků napříč generacemi.

Film Pupendo (2003) můžete vidět 29. 4. ve 21:35 na ČT1.