Vejminek: Dnes by mohl být znovu aktuálním a důstojným řešením mezigeneračního soužití
Foto: Anna Kuzmenko / Shutterstock
4 min
V době, kdy mladí lidé zoufale hledají dostupné bydlení a senioři se bojí, že skončí v přelidněných domovech důchodců, by stálo za to oprášit starý český zvyk – vejminek. Tento pojem zněl dříve přirozeně a s respektem.
Reklama
Dnes by mohl být znovu aktuálním a důstojným řešením mezigeneračního soužití, které pomáhalo držet rodiny pohromadě a zároveň zajistit každému jeho vlastní prostor i jistotu.
Jak to kdysi fungovalo
Vejminek nebyl jen místnost na dožití. Býval to právně ošetřený způsob, jak mohli starší lidé přenechat hospodářství nebo dům mladší generaci, aniž by se museli bát, že skončí bez střechy nad hlavou.
Starší hospodář sepsal s dětmi nebo vnuky darovací smlouvu, v níž bylo jasně uvedeno, že si ponechává doživotní užívací právo k části domu – obvykle šlo o menší byt, kuchyňku či komoru s postelí a kamny, tedy prostý, ale soběstačný prostor.
Vejminek často obsahoval i další ujednání, která měla seniorům zajistit důstojné stáří. Kromě bydlení tak smlouvy stanovovaly, že mají nárok na určité množství potravin, dřeva na topení, pomoc s pracemi nebo dokonce pravidelné nákupy tabáku. U statků bývalo běžné, že senioři měli právo na určitý podíl z výnosu – ať už z prodeje dobytka, mléka nebo obilí.
V praxi to znamenalo, že staří lidé zůstali doma, byli v kontaktu s rodinou, ale zároveň už nemuseli nést plnou zodpovědnost za hospodářství.
Mladí získali dům, možnost žít ve svém a pokračovat v rodové tradici – ovšem s vědomím, že to není zadarmo a že úcta ke stáří je součástí dohody.
Dnes je to jinak – a to často k horšímu
Současná doba přinesla jiné hodnoty. Mladí lidé, zatížení hypotékami a drahým nájmem, často vidí v domech rodičů a prarodičů „zabraný majetek“. Na sociálních sítích se objevují komentáře o tom, že „důchodci blokují nemovitosti“ a „mladí kvůli nim nemají kde bydlet“.
Jenže tito „blokující důchodci“ si své domy postavili vlastníma rukama – a právě jim by měl patřit klid a jistota na stáří, ne strach, že je děti pošlou do domova seniorů.
Ani domovy pro seniory však nejsou jednoduchým řešením. Na místa v nich se často čekají roky a ceny v soukromých zařízeních jsou pro většinu důchodců neúnosné. Měsíční poplatek může přesáhnout i 40 tisíc korun, což je pro starší lidi s důchodem třeba kolem 20 tisíc nedosažitelné.
Rodiny pak stojí před těžkou volbou – buď připlácet, nebo se o své rodiče postarat doma.
Vejminek jako moderní řešení
Právě tady by mohl vejminek znovu najít své místo. Nemusí jít o návrat k selským stavením a právním formulacím z devatenáctého století.
Stačí se inspirovat myšlenkou – důstojné stáří pod jednou střechou, ale s respektem k soukromí a s právní jistotou.
Mnoho rodinných domů má prostor, který by šel upravit na menší samostatnou jednotku – ať už jde o přístavbu, podkroví nebo část přízemí. Díky tomu mohou senioři zůstat doma, mít svůj klid, kuchyň i vlastní klíč od dveří. Mladí zase získají dům bez nutnosti hypotéky a s pocitem, že se o své rodiče postarali, aniž by s nimi museli sdílet každodenní soužití.
Z právního hlediska lze vejminek ošetřit darovací smlouvou s věcným břemenem dožití – tedy právem bydlet v určité části nemovitosti po zbytek života.
Taková smlouva se zapisuje do katastru a poskytuje seniorům stejnou jistotu, jakou měli naši předkové, když předávali grunt svým dětem.
Více než jen bydlení – návrat k lidskosti
Vejminek byl kdysi symbolem vzájemné úcty a odpovědnosti. Dnešní doba, zaměřená na výkon a individualismus, na to trochu zapomněla.
Ale právě v době krize bydlení by se tato tradice mohla stát inspirací pro moderní spolužití. Společné soužití generací nemusí být trestem – může být řešením, které dává smysl.
Starší lidé by nemuseli žít v nejistotě a mladí by si nemuseli brát milionové hypotéky. Navíc – děti, které vyrůstají po boku prarodičů, získávají víc než jen hlídání. Učí se trpělivosti, sounáležitosti, vděku a úctě.
Závěrem: vejminek znovu na výsluní?
Možná by stálo za to, aby se vejminek, ten zapomenutý symbol rodinné soudržnosti, stal opět součástí českého slovníku i reality. Není to návrat do minulosti, ale spíš návrat k moudrosti, kterou jsme kdysi měli. Kdy si lidé vážili práce svých rodičů, nebrali střechu nad hlavou jako samozřejmost a věděli, že dům není jen majetek, ale i odkaz, odpovědnost a domov.
