Amazonští kanibalové Tupínambové se česali jako mniši. Své vši jedli ze strachu, že jim ujídají hlavy

Amazonští kanibalové Tupínambové se česali jako mniši. Své vši jedli ze strachu, že jim ujídají hlavy

Foto: John White / Public domain, Wikimedia commons

Publikováno:
4 min

„Tupínambové, spojenci Francouzů a sokové Portugalců ´chodí nazí a hanbu si nepřikrývají. Sami se zohavují malováním. Vousy nemají, protože si je vytrhávají i s kořínky, jakmile jim počnou růst. Do dolních rtů, tváří a uší provrtávají otvory a zavěšují do nich kaménky. Zdobí se peřím´“.

O tom, jak o svůj porost pečovali ještě netknutí Indiáni v Jižní Americe, referoval Hans Staden z Hombergu (asi 1525 – asi 1576), německý voják a námořník, jenž roku 1557 vydal traktát Dvě cesty do Brazílie o svém zajetí u kanibalských Tupínambů při pobřeží od Rio de Janeira po Ubatubu. Jeho dílo – zvláště druhá část – je považováno za jeden z prvních etnografických spisů věnovaných původním obyvatelům, popisuje pro mezinárodní kulturologický časopis Culturologia Martin Rychlík, český etnolog, historik kultury a vědecký novinář, autor knih o dějinách tetování či vlasů.

Na temeni si vyholovali lysinu a kolem dokola nechávali věneček vlasů jako mniši; naučil je to prý předek Meire Humane (Zumé), jenž mezi nimi konal zázraky. Tupínambky nosily vlasy dlouhé, do uší si strkaly ozdoby nambipai z ulit mlžů. Dospívajícím ženám byly rituálně ustřihnuty kadeře a získaly tetování na zádech. „Když si navzájem vybírají vši, jedí je. Často jsem se jich ptal, proč to dělají. Řekly mi, že to jsou jejich nepřátelé, kteří jim ujídají hlavu, a že se na nich mstí,“ popsal podrobně Hans Staden, jehož Tupínambové v roce 1554 skutečně málem snědli (o tom bude náš příští článek).

Sekání vlasů předcházelo stříhání

První nůžky na úpravu vlasů jim dali Francouzi a ty velmi záhy vystřídaly tradiční instrumenty. Běloši dováželi do Ameriky na výměnu nože, nůžky i hřebeny.

„Tázal jsem se, čím si stříhali vlasy, dokud jim lodi nepřivážely nůžky. Odpověděli, že vzali kamenný klín, dole podrželi nějaký předmět a na tom vlasy utloukli... Temeno hlavy si vyholovali úlomkem zvláštního kamene“. Jen díky obchodníkům se Stadenovi podařilo utéci před upečením a s lodí Catherine de Vatteville se v únoru 1555 vrátil do Evropy. Dle etnohistoriků jsou jeho vzpomínky věrohodné, byť popírači kanibalismu vinili Stadena ze lží, ale o tom někdy příště víc.

Reklama

Chlupatí nejsou

Autentickým svědectvím je též dílo hugenota Jeana de Léry Historie o plavení se do Ameriky, kteráž i Brasilia slove (1578). „Chlupatí nejsou, jakž se některým zdálo, nýbrž hned, jakž jim vlasové na těle se ukazují, nebo nehty, anebo nůžkami malými, jichž od křesťanů dostávají, je vytrhují. Brady, víček i obočí trpěti nemohou, ale hned jakž růsti počínají, je vyšklubávají, odkudž blíkaví na oči a nepěkného vzezření bývají,“ čteme o „Tououpinambulcích“ ve vydání českobratrských překladatelů z roku 1590.

Zásahy do těla udivovaly

Léryho dílo, jež Lévi-Strauss označil za breviář etnologa, popisuje i tetování („šnyty barvou zasejpané“) a retní piercingy, přičemž zmiňuje vtípky, kdy Indiáni proraženými otvory v bradě prostrkávali jazyk na udivené kolonizátory.

Staden nelhal

A Stadenovy poznatky Léry potvrzuje: Indiáni si stříhali hlavy na mnišský způsob: „Muži zajisté z přední strany hlavy v temeně je holí, v druhé pak straně, totiž v tejle, přistřižené svěšují. Ženy pak naproti tomu netoliko všech vlasů na hlavě nechávají, ale také podle způsobu našich žen často je mejti a rozčesávati obyčej mají. S rozčesanými však vlasy jim nazad visícími na větším díle chodí, anobrž když jim se po hřbetě zmítají a rozvíjejí, v tom rozkoš a zalíbení mívají“. Dítka ve věku tří čtyř let měla vlasy „vůkol hlavy ostříhané“, seznamuje nás s historií úprav zevnějšku amazonských indiánů Martin Rychlík ve svém článku Skalpy i kohouty: Přehled vlasových úprav v tradičních kulturách Ameriky v časopise Culturologia.

Reklama
Reklama