Hrůzostrašné postavičky vyřezávali Inuité z mrtvolky dítěte. Šaman je poté nechával nasát sílu ze svých pohlavních orgánů

Tupilak, postavička známá po celém světě, byl ve své původní podobě obávaným a nenáviděným předmětem. Ve své dnešní podobě je sběrateli inuitského umění – i jako běžný suvenýr z Grónska – velmi oblíbený.

Slovo tupilak označuje celou řadu drobných figurek, které zobrazují buď tulipaky, nebo jiné bytosti ze světa duchů a pověstí. Někdy je těžké stanovit, o kterou skupinu se vlastně jedná, přibližuje nám grónskou kulturu a umění publikace Střípky grónské kultury autora Ole G. Jensena, dánského spisovatele a fotografa, dlouholetého ředitele grónských muzeí, expertního znalce místní kultury a umění a milovníka největšího ostrova světa. Do češtiny publikaci přeložil dlouholetý velvyslanec v Dánsku a velký popularizátor ostrova Zdeněk Lyčka.

Na základě Jensenovy knihy jsme již publikovali několik zajímavých článků jako Eskymácké ženy přepravovaly ve člunu těžké zásoby na dlouhou zimu i celé rodiny. Kde byli jejich muži?, Taková normální grónská rodina pod drnem: Jeden muž, dvě ženy, šest dětí + 29 dalších Inuitů či Mají Eskymáci šikmé oči z pradávných sněžných brýlí? Saze jim pomáhaly proti sněžné slepotě.

Krutý původ tupilaku

Tupilak byl původně bytostí sestavenou z různých přírodních materiálů, například částí zvířat či lidí, nejlépe z mrtvolky dítěte. Šaman tyto složky shromáždil na skrytém a odlehlém místě v přírodě, svázal je dohromady, zpíval nad nimi kouzelné popěvky a nechal je nasát sílu ze svých pohlavních orgánů, představil Jensen tehdejší svérázné praktiky obyvatel největšího ostrova světa.

Bumerang jako ruská ruleta na grónský způsob

Takto připravený tupilak byl poté vhozen do moře a odeslán pryč s cílem zabít nepřítele. Nebyla to však v žádném bezpečná metoda, jak nepřáteli zatočit. Pokud měla vyhlédnutá oběť větší šamanské schopnosti než tvůrce tupilas, dokázal takový člověk využít moc a sílu této bytosti ve svůj prospěch a poslat ji zpět jako bumerang. Pustit se do takového projektu bylo proto velmi riskantní, byla to jakási ruská ruleta na grónský způsob.

Na jedno (tajné) použití

Podle Oleho Jensena není známo, že by existoval nějaký zachovalý exemplář původních tupilas. Vzaly prostě za své, protože byly vyrobeny z materiálů podléhajících rozkladu. Byli to ze zřejmých důvodů tupilaci „na jedno použití“ očividně nebyli určení k tomu, aby je spatřili jiní lidé.

Hleďte, Evropané

Když přišli do země zvědaví a věci neznalí Evropané, začali místní obyvatelé vyřezávat figurky, aby jim bytost zvanou tupilak přiblížili. Figurky tupilaků byly v této podobě známy na celém území obývaném Inuity.

Dařilo se jim na východě

Časem se začaly vyřezávat postavičky tupilas z různých materiálů po celém Grónsku, píše se v publikaci. Nejstarší známé exempláře jsou vyrobeny ze dřeva a kožených řemínků a do jisté míry se podobají autentickým výrobkům z dřívějších dob. Dnes se tyto vyřezávané předměty dávají nejčastěji do souvislosti s východním Grónskem, kde mají staré časy k dnešku blíž, a také proto, že se svébytné východogrónské kultuře mělo řezbářství vždy hlubší tradici.

Velká umělecká i řemeslná hodnota a změna materiálu

Podle Jensena čím bizarněji a hrůzyplněji figurka vypadala, tím snáze se prodala. Vzniklo celé průmyslové odvětví, v němž zejména východogrónští umělci vyráběli postavičky tupilaků v nám známé podobě. Od 50. let minulého století se velké množství těchto figurek začalo vyrábět více či méně stereotypním způsobem, i když se občas objevili i řezbáři, kteří vytvářeli předměty vysoké umělecké a řemeslné hodnoty. Figurky se vyrábějí dodnes, ale poté, co začaly být chráněny velké ryby, z jejichž kostic se figurky původně vyřezávaly, používají umělci nejčastěji sobí paroží nebo narvalí kly.

Dnešní tupilaci nejsou nebezpeční. Jejich majitelé riskují pouze to, že je snadno uchvátí fascinující grónská mytologie, zakončuje kapitolu o tupilacích Ole G. Jensen.