Transsibiřskými vlaky cestují Rusové na pohodu: V pyžamu, trenkách, teplácích, ale s pořádným řetězem
Foto: avrutin / Depositphotos
Pokud nejste dopředu připraveni na cestu plnou „stylu" a překvapení, určitě nenasedejte do vlaku transsibiřské magistrály. Zapomeňte na nudu, prostřednictvím cestovatelů Iny a Petra vás vítáme ve světě, kde móda nemá žádná pravidla a kde se outdoorové oblečení stává přežitkem pro ty největší podivíny.
Dáte si vodku? Co to jíte? Vy se nepřevléknete? Proč jste ve vlaku, když v něm být nemusíte? Kolik máte dětí? To je pouze pár otázek z mnoha při cestě Iny Píšové a jejího muže po stopách jejího pradědy, československého legionáře Jana Kouby (1894-1947). Ten sloužil několik let na Sibiři v československých legiích u 9. roty 7. Tatranského pluku. Na Sibiři strávil čtyři roky, během nichž třikrát projel transsibiřskou magistrálu. Jeho pravnučka Ina Píšová, literární historička, která přednáší českou literaturu na Univerzitě Karlově, podnikla na jaře roku 2017 spolu se svým mužem Petrem na základě deníků pradědečka sibiřskou expedici.
V době jejich putování uběhlo právě sto let od chvíle, kdy si legionář Jan zapsal první řádek do svého deníku. Cesta z Moskvy do Vladivostoku jim trvala měsíc a postupně během ní vystřídali patnáct magistrátních vlaků. Poté Ina sepsala knihu s názvem Transsibiřská odysea s podtitulkem Po stopách legionáře Jana Kouby, o které vysílala i Česká televize.
Kdo je tady exot?
Ve společnosti ruských spolucestujících se mnohdy Ina a Petr stali středem zájmu jako „ti divní“: „Přestože proti nám často usedají jen těžko uvěřitelní samorostí, jsou to většinou oni, kdo nakonec zírají na nás. Někdy je v tom pohledu soucit (bezdětná třicetiletá žena v silně rodinné ruské společnosti ani nic jiného budit nemůže), někdy údiv (vypadají tak nuzně, přesto cestují po světě), jindy samaritánství (kušajtě, rjebjata, kušajtě sosisku, přece nebudete jíst tady tu zelenou tekutou věc) nebo uražená pýcha odmítnutého stakanu vodky.“
Vy se nepřevléknete?
Pokud se vám v úvodu článku zdála otázka Vy se nepřevléknete? trochu podezřelá, hned se dozvíte, že z pohledu místních byla zcela na místě. Cestou do Jekatěrinburku na 1814. kilometru transsibiřské magistrály se Ina a Petr setkali s typickou „módou“ ruských cestujících. Pohodlí nade vše, mohli bychom charakterizovat tento styl, který Ina popisuje takto:
„Tepláky - povinná výbava každého cestujícího po magistrále. Viděli jsme stovky kombinací. Proužky, puntíky, kostky, tygra, geparda, levharta. Přijatelným ekvivalentem tepláků je rovněž pyžamo, nejlépe pyžamový komplet, či trenýrky, nejlépe pruhované a bez trika. Většina cestujících tyto variace dále vylepšuje imitací zlatého řetězu, trepkami na podpatku nebo umělou gerberou v drdolu. Přesto to býváme většinou my, kdo na své spolucestující působí přinejmenším podivně. A zdaleka to není jen tím, že se odmítáme při nástupu do vlaku převléknout do pyžama a trváme na značně ošoupaném, Sibiří těžce zkoušeném outdoorovém oblečení,“ barvitě popisuje Ina Píšová.
Křížový výslech
Středem pozornosti byli čeští poutníci i při přátelských rozhovorech, protože jejich odpovědi Rusům zněly jako z jiného světa a nebyly příliš reflektovány: „Jakmile se totiž dáme se svými spolucestujícími do řeči, což se děje okamžitě po nástupu do vlaku a trvá až do výstupu, tedy obvykle něco mezi dvěma a dvaceti hodinami, následuje dobrácký křížový výslech, z něhož málokdy vyjdeme vítězně. Kolik máte dětí? Proč jste ve vlaku, když v něm být nemusíte? Co to jíte? Dáte si vodku?“ jsou pouze ukázky zvědavých dotazů.
V rámci zachování slušného vychování i zdraví reagovala Ina s Petrem následovně: „Děti nemáme, cestujeme jen tak, k snídani si v horké vodě rozmícháváme zelený bioječmen a samohonku konzumujeme jen v té míře, o níž se domníváme, že nevede k oslepnutí“.
Ruských klasiků Rusům netřeba
Podobně podivně se na středoevropskou dvojici koukali dva udýchaní cestující, žena a muž, kteří dorazili do kupé těsně před odjezdem z kungurského nádraží. „Pár v šusťákových bundách se bleskově převlékl do tepláků a zaujal svá místa na protějším lehátku. Na rozdíl od nás, kteří jsme se pro ukrácení dlouhé chvíle vybavili čtečkou s několika desítkami ruských klasiků, Rusové po železnici cestují zásadně nalehko. Nač si brát knihu, když se ve vlaku stejně lépe zabaví rozhovorem.“
Brzy je zřejmě, že zvědavý pár prodává „nejlepší kosmetický krém na světě, který funguje naprosto na všechno, na pleť, na praní prádla, ale také jako prevence před smrtí z ozáření", tvrdí Ině a Petrovi dvojice na stejném vlakovém spoji do uralského hlavního města Jekatěrinburgu.