Flexaret: Jak se československá legenda vyšplhala na vrchol středoformátové fotografie
Foto: Pexels
4 min
Když Meopta v roce 1962 představila Flexaret VII, nevznikl jen další fotoaparát do série. Spíš vyvrcholení dlouhého vývoje, který z Flexaretu udělal jeden z nejznámějších československých přístrojů vůbec.
Reklama
Šlo o stroj, který si lidé opravdu kupovali, používali a často ho měli doma ještě dlouho po té, co přišla éra barevných filmů a později digitálu. Právě proto má dnes tak silné postavení mezi sběrateli. Nejde jen o techniku, ale i o kus domácí historie.
Flexaret VII nebyl revoluce, ale vrchol vývoje
Flexaret VII nevznikl jako úplně nový přístroj, spíš jako finální a nejvíce doladěná verze celé řady. Meopta postupně vylepšovala mechanismy, hledáček i ergonomii, až se dostala k modelu, který byl nejspolehlivější a nejpohodlnější v celé sérii.
Rozdíly oproti starším verzím nejsou dramatické, ale v praxi byly znát – jemnější chod, lepší ovládání a celkově stabilnější mechanika.
Optika: kvalita Made in Československo
Flexarety používaly objektivy Meopta, nejčastěji řady Belar a Metar s ohniskem 80 mm a světelností f/3,5. Šlo o poctivou optiku své doby, která při dobré údržbě dodnes dokáže překvapit kresbou i kontrastem.
Je ale fér uvést, že nešlo o špičku světové optiky ve smyslu Leica nebo Zeiss. Spíš o velmi solidní střední třídu, která byla v domácích podmínkách dostupná a spolehlivá.
Rozdíly mezi jednotlivými generacemi Flexaretů byly spíš v kvalitě výroby a zpracování než v samotném optickém návrhu.
Závěrka: mechanika, která přežila desetiletí
Flexaret VII používal centrální lamelovou závěrku integrovanou v objektivu, s časy až do 1/500 s a režimem B. Na svou dobu šlo o běžné, ale plně použitelné řešení pro amatérskou i pokročilejší fotografii.
Dnes je právě závěrka jedním z nejčastějších míst, kde se projeví stáří. Po desítkách let může být zpomalená nebo nepřesná, hlavně na kratších časech. Proto je u sběratelských kusů zásadní servis a seřízení.
Jednoduchost, která fungovala
Ovládání Flexaretu bylo navržené tak, aby bylo co nejjednodušší. Spoušť měla mechanicky plynulý chod a byla propojená s filmovým posuvem tak, aby se minimalizovalo riziko dvojité expozice.
Právě jednoduchost je důvod, proč mnoho kusů funguje dodnes – není tu složitá elektronika, jen mechanika, která se dá při dobré péči opravit.
Hledáček a ostření
Ostření probíhalo přes matnici v horní části přístroje. U pozdějších verzí se zlepšila světlost hledáčku, což usnadnilo práci hlavně v horších světelných podmínkách.
Matnice byla u některých verzí vyměnitelná, což ocenili hlavně pokročilejší fotografové. Časem ale bývá problém spíš v zrcátku, které může ztrácet odrazivost.
Proč byl Flexaret téměř v každé rodině
V Československu 60. až 80. let byl Flexaret jedním z nejdostupnějších kvalitních fotoaparátů. Nebyl to profesionální Hasselblad, ale byl to přístroj, se kterým se daly dělat velmi slušné fotografie. Právě dostupnost a jednoduchost z něj udělaly běžnou součást domácností. Mnoho lidí s ním fotilo rodinné oslavy, dovolené i běžný život.
Za kolik ho prodáte?
Ceny se výrazně liší podle stavu. Běžné kusy se dají pořídit relativně levně, ale plně funkční, dobře zachovalé a servisované Flexarety VII se mohou na sběratelském trhu pohybovat zhruba od několika tisíc až po přibližně 8–10 tisíc korun.
Vyšší částky dávají smysl jen u opravdu výjimečně zachovalých nebo plně zrepasovaných kusů.
Stav je vším
U Flexaretu rozhoduje především technický stav. Funkční závěrka, čistá optika, správně fungující posuv filmu a nepoškozená mechanika – to je základ. Naopak i vizuálně krásný kus může být prakticky nepoužitelný, pokud má zpomalenou závěrku nebo problémy s převíjením filmu.
Nejčastější závady souvisí s časem: ztvrdlé mazivo v mechanismu závěrky, opotřebené těsnění, unavené zrcátko nebo drobné problémy v posuvu filmu. Většina z nich je ale opravitelná, pokud se přístroj dostane do rukou zkušeného servisního technika.
Dnes už Flexaret není nástroj každodenního fotografování. Je spíš připomínkou doby, kdy bylo zhotovování fotografií pomalejší, ale zároveň i promyšlenější. A právě to z něj činí předmět, který má pro sběratele i fotografy stále hodnotu – nejen finanční, ale i historickou a emocionální.
