Asistenční systémy povinně v každém autě. Od 1. 7. 2026 začne platit absurdní nařízení
Foto: Unsplash
více než 5 min
Od července 2024 musí mít každé nové auto v EU systémy, které sledují pozornost řidiče, hlídají rychlost a zaznamenávají data o jízdě. Co to znamená pro běžného řidiče?
Reklama
Sedíte za volantem, jedete po známé trase a najednou vám auto začne pípat. Podíváte se na displej a zjistíte, že vás systém upozorňuje na nepozornost – přitom jste se jen otočili zkontrolovat dítě na zadním sedadle. Tohle není sci-fi, ale realita, se kterou se budou potýkat všichni majitelé nových vozidel. Evropská regulace GSR2 totiž přináší celou řadu povinných asistenčních systémů, které mají za cíl zvýšit bezpečnost na silnicích. Jenže jak to tak bývá, mezi teorií a praxí zeje propast.
Kamera v palubní desce, která vás neustále sleduje
Systémy monitorování řidiče, označované zkratkou DMS, fungují na principu neustálé analýzy vašeho obličeje. Kamera umístěná v palubní desce sleduje pozici hlavy, směr pohledu, frekvenci mrkání, šíři zornic a dokonce i jemné změny ve výrazu tváře. Cílem je odhalit únavu nebo rozptýlení dřív, než způsobí nehodu. Systém vyhodnocuje data s latencí pouhých 100-300 milisekund – tedy prakticky okamžitě.
Problém nastává ve chvíli, kdy se reálný svět liší od laboratorních podmínek. Ostré slunce, nošení brýlí nebo klobouku, hustší vousy – to všechno může ovlivnit přesnost detekce. A pak jsou tu rozdíly v anatomii obličeje napříč různými demografickými skupinami, které mohou vést k rozdílné spolehlivosti systému. Když si protřete oko nebo zakašlete, systém to může vyhodnotit jako známku nepozornosti a spustit alarm.
Kdo vlastně určuje, jak rychle pojedete?
Inteligentní asistent rychlosti ISA představuje další zásadní změnu. Tento systém sleduje dopravní značení a porovnává ho s mapovými daty, aby vás upozornil na překročení povolené rychlosti – nebo v některých případech přímo zasáhl do řízení. Priorita dat je jasně daná: nejdřív kamera, pak mapy, nakonec databáze značení.
Jenže co když je značka zašpiněná, zakrytá větvemi nebo jde o dočasné omezení kvůli stavbě? V momentě konfliktních údajů systém sice upozorní řidiče, ale může také samovolně reagovat na základě zpožděných nebo nepřesných informací. Řidiči v Británii už hlásili případy náhlého brzdění kvůli špatně načteným značkám.
Černá skříňka zaznamenává každý váš pohyb
Od července 2024 musí být každé nové auto vybaveno záznamníkem událostí EDR – obdoba letadlové černé skříňky. Zaznamenává rychlost, polohu pedálů, stav bezpečnostních pásů, data o airbagách i úhel natočení volantu v sekundách před, během a po nehodě. Formát je standardizovaný podle regulace UN ECE R160.
Data jsou zabezpečena kryptografickými protokoly jako AES a TLS, využívají se hardware security moduly a zabezpečené bootování. Přesto existuje definovaný protokol pro přístup třetích stran – policie při vyšetřování nehod, pojišťovny při likvidaci škod. Otázka, kdo všechno a za jakých podmínek může k datům přistupovat, zůstává pro mnoho řidičů znepokojivá.
Vypnout můžete, ale jen dočasně
Většinu asistenčních systémů lze dočasně deaktivovat – obvykle stisknutím tlačítka. Po každém nastartování motoru se ale automaticky znovu aktivují. Pro řidiče, kteří systémy vnímají jako rušivé, to znamená opakovaný rituál vypínání při každé jízdě. Některé novější interpretace regulace GSR2 navíc ztěžují možnost trvalé deaktivace.
Z psychologického hlediska to může vést k frustraci a paradoxně i k nebezpečnému chování – řidič rozptýlený neustálým vypínáním systémů věnuje méně pozornosti silnici.
Učíme se spoléhat na stroj
Existují studie naznačující, že neustálá pomoc asistenčních systémů může vést ke snížení kognitivního zatížení řidiče. Na první pohled pozitivní zpráva má svou stinnou stránku – méně se soustředíme, reakční doby se mohou zpomalovat a ztrácíme přirozenou schopnost rychlého rozhodování. V kritické situaci, kdy systém selže nebo si s ní neporadí, nemusíme být schopni adekvátně zareagovat.
Když si systémy protiřečí
Moderní auto obsahuje desítky vzájemně propojených systémů. Lane Keeping Assist se snaží držet vozidlo uprostřed pruhu, adaptivní tempomat reaguje na provoz před vámi, systém nouzového brzdění AEBS sleduje chodce a překážky. Co se stane, když se silnice zúží a před vámi se objeví překážka současně? Systémy si mohou protiřečit, což může vést k trhavým pohybům volantu nebo neočekávanému brzdění.
Řešení těchto konfliktů je stále předmětem vývoje. Automobilky pracují na sofistikovanějších algoritmech, které by dokázaly priority jednotlivých systémů lépe koordinovat.
Senzory potřebují péči
Kamery a radary jsou očima asistenčních systémů. Znečištění, opotřebení nebo degradace senzorů znamená nespolehlivé fungování. Déšť, sníh, bláto, prach i extrémní teploty – to všechno ovlivňuje jejich životnost. Pravidelná kontrola a kalibrace se stává nutností, o které mnoho řidičů zatím neví.
Certifikační testy podle GSR2 probíhají ve standardizovaných podmínkách. Realita evropských silnic – od alpských serpentin po rozpálené středomořské dálnice – je ale mnohem rozmanitější. Jak spolehlivě budou systémy fungovat v každodenním provozu, ukáže až čas.
Nová kapitola za volantem
Povinné asistenční systémy představují zásadní změnu ve vztahu mezi řidičem a automobilem. Nejde o to, zda jsou dobré nebo špatné – jde o to, jak se s nimi naučíme žít. Bezpečnostní přínosy jsou nesporné, statistiky nehod způsobených únavou nebo nepozorností mluví jasně. Současně ale přicházíme o část kontroly, na kterou jsme byli zvyklí.
Možná je to podobné jako s bezpečnostními pásy před padesáti lety – tehdy také mnozí protestovali proti „omezování svobody“.
Dnes si bez nich jízdu nedokážeme představit. Otázkou zůstává, jestli se stejně přirozeně sžijeme i s kamerou, která nás neustále sleduje, a s autem, které občas ví líp než my, jak rychle máme jet.
