První čeští fotografové se mstili a uráželi na cti: Nespokojení zákazníci nechtěli být husami či osly

První čeští fotografové se mstili a uráželi na cti: Nespokojení zákazníci nechtěli být husami či osly

Foto: josefnovak33 (fot. Antonín Žák) / Public domain, Wikimedia commons

Publikováno:
4 min
Pamatujte, že každý komentář bývá zprávou o komentujícím.
Děkujeme za vaše komentáře.

„Ušatý ten obrázek vyvolal v Kolíně nesmírnou senzaci, a že syn starého Davidla ihned letěl k fotografovi, aby tatínka vyndal z okna, jinak že bude žalovat. Lidé, kteří chodí kolem, ukazují si na obrázek ten a některý je tak zlomyslný…“

O předchůdkyni fotografie, daguerrotypii, i počátcích fotografického řemesla jsme psali v našem článku Předchůdkyně fotografie měla příznivce i kritiky: Časopis Květy psal „ohyzdnost“, fotograf vzkázal „tak šerední jste“. Termín „fotografie" se poprvé objevil v Praze v roce 1841. Tato Talbotova novější metoda zobrazování rychle získávala na popularitě. Již krátce po vyhlášení vynálezu fotografie se objevují pokusy o fotografickou podobiznu.

Živnost fotografická

Po překonání prvních nesnází, způsobených zpočátku nutností dlouhých expozic, se objevila fotografická podobenka jako vůbec nejlukrativnější obor ve fotografii, dokumentuje Naďa Kovaříková v diplomové práci. Velkou změnu přinesl mokrý kolódiový proces z roku 1851, systém negativu a pozitivu, jenž na rozdíl od daguerrotypie umožnil zhotovit více kopií jednoho snímku. Podle spisovatelky a novinářky Stanislavy Jarolímkové se místo daguerrotypistů v Praze po roce 1859 objevilo 11 fotografů, a o čtyři roky později město registrovalo již 51 příslušníků této nové volné živnosti.

Živnostenské společenstvo sdružující pouze fotografy bylo jako první založeno v obvodu pražské obchodní a živnostenské komory roku 1885. Roku 1899 se přistoupením předměstských fotografů vytvořilo Společenstvo fotografů v Praze a okolí.

To nejsem já!

Jak už to tak bývá se vším, k převratným moderním snímkům – nejčastěji portrétům – se ozývali zákazníci, kteří nebyli spokojeni s výsledným zobrazením, jako například již starší kritika daguerrotypových podobizen, která vyšla v časopisu Květy.

Reklama

Pomsta fotografova

Dalším příkladem nespokojenosti výsledné – tentokrát již – fotografie byl příklad z Kolína. Zákazník vrátil snímky fotografu Antonínu Pinkasovi „s podotknutím, to že není on, že není trefen, atd.“ jak popsala Naďa Kovaříková. „Umělec fotograf nanejvýš uražen, osnoval pomstu. Konečně ji vykonal. Vzal totiž jednu podobiznu starého Davidla [zákazník], přimaloval jí tuší oslí uši a vystrčil ji za okno zároveň s jednou tou špatně trefenou´, aby každý, kdož jde kolem, mohl se na ni podívati a posouditi!

Je jasné, že – citujme Kovaříkovou - ušatý ten obrázek vyvolal v Kolíně nesmírnou senzaci, a že syn starého Davidla ihned letěl k fotografovi, aby tatínka vyndal z okna, jinak že bude žalovat. Pan Pinkas byl ale brzo hotov. Obrátil se ostře k synkovi a pravil: „Co je vám potom? Týká se snad tento obrázek vás nebo někoho z rodiny?“- „Je to můj tatínek“, syn nato. „Tomu není tak, vždyť mi bylo sděleno, právě vaším tatínkem, že to, co je na tom obrázku, není on, nechápu, proč se zrovna vy o to tak staráte?“ – Tím byl ovšem synek odbyt a starý ubohý špatně trefený Davidl starší do dnes za okny s dlouhýma na sáh ušima. Lidé, kteří chodí kolem, ukazují si na obrázek ten a některý je tak zlomyslný, že tvrdí: „Ale vždyť je to on!“

Žaloba pro urážku na cti

Podobné případy pomsty fotografa nespokojeným zákazníkům se v historii fotografie vyskytovaly častěji. Známý je případ pražského fotografa Antonína Žáka (1829 – 1895), který takovýchto „vrácených“ snímků nashromáždil dvacet. V seriálu o vizitkách Rudolf Skopec, historik světové fotografie, uváděl bez udání pramene případ fotografa Žáka, který kvůli reklamě vystavil ve své výkladní skříňce montáž hejna dvaceti hus, z nichž každá měla jinou ženskou hlavu. Tyto hlavy patřily zákaznicím, které fotografovi portréty vrátily. Žák byl zažalován pro urážku na cti, ve sporu se však obhájil s tím, že šlo o portréty, které mu byly od zákaznic vráceny s odůvodněním, že si nejsou na snímcích podobné. Fotografie přesto musely z vitrínky zmizet, uvádí ve své knize Co v průvodcích nebývá aneb Historie Prahy k snadnému zapamatování novinářka a spisovatelka Stanislava Jarolímková.

Reklama
Zdroje článku:
scheufler.cz, JAROLÍMKOVÁ, Stanislava. Co v průvodcích nebývá, aneb, Historie Prahy k snadnému zapamatování. Praha: Motto, 2005. ISBN 80-7246-267-9., KOVAŘÍKOVÁ, Naďa. Živnostenská fotografie v Kolíně od počátku do 50. let 20. století, Magisterská diplomová práce [online]. Opava: Institut tvůrčí fotografie Opava [cit. 2010-11-14].
Reklama